„Dodnes je to fascinující svědectví o lidské odvaze a zároveň nevyzpytatelnosti zdánlivě nevinných kopců obklopujících nejvyšší horu této země,“ stojí v úvodní pasáži článku s názvem Osudný den v Krkonoších, který na konci roku 2012 vyšel v časopisu Respekt. Zhruba ve stejnou chvíli se začala psát i historie Posledního závodu, jehož tvůrci v textu Jana H. Vitvara viděli film.

Jenže jak se dá natočit něco, co už v minulosti natočeno bylo, obzvlášť když jde o příběh známý právě díky svému nešťastnému konci?

Scenáristu a režiséra Tomáše Hodana spolu s producentem Ondřejem Beránkem čekalo několik let obtížného shánění financí k projektu, který se navíc rozhodli natáčet v podmínkách, kdy byl štáb každý den vydán napospas vrtochům přírody – a k tomu navíc i covidové pandemie. Otázka, co jejich snímek vlastně chce říct, v tom všem zůstala trochu zapomenutá.

Má to být oživlá rekonstrukce legendárního lyžařského závodu, kterému nepřálo počasí? Pomník oficiálně titulovaného mistra Krkonoš, jemuž paradoxně přivodil smrt zrovna sport, který nadevše miloval? Anebo snad dějinami dlouhá léta odpíraná pocta pražskému Němci, jehož činy zastínil jeho původ?

Snímek začíná jízdou kamery po úbočí hory. Nafialovělá obloha, která se ve slunci odráží od sněhové pokrývky, má vyvolat úžas nad krásou a poklidem krkonošského hřebene. Jen proto, aby diváky v dramatickém vyvrcholení filmu překvapilo, jak krutou se ta samá krajina dokáže stát v pouhém okamžiku.

Píše se rok 1912 a tyto česko-německé hory hostí tradiční lyžařských závod na padesát kilometrů. Jezdí se jen v košili či svetru a na dřevěných běžkách, ale zato s mezinárodní účastí. Jen místní Němci soutěžit s Čechy odmítají.

Ten třetí v příběhu Vrbaty a Hanče. Emerich Rath byl všestranným sportovcem, olympionikem, trampem i zručným obchodníkem se sportovními potřebami. Poslechněte si pořad Téma Plus, který přibližuje úspěchy i pády jedné z výrazných postav české historie.

 

Na náročné trati, která vede přes zastávky na odpočinek, občerstvení a rychlý štempl závodní knížky u horských chat, exceluje Bohumil Hanč (Kryštof Hádek). Jeho schopnostem ale musíme spíš uvěřit než jim být svědky, protože stříbrného Skandinávce předjede někde ve střihu mezi záběry. Hančovi v cíli nadšeně pogratuluje velmi těhotná manželka Slávka (Judit Bárdosová), nejlepší přítel Václav Vrbata (Vladimír Pokorný) i soupeř Emerich Rath (Marek Adamczyk).

A pak se děj najednou přesouvá do komunismu, kdy do krkonošské chalupy kromě zájezdu ROH – jedna z účastnic v podání Evy Samkové – přichází po svých, bosých nohách i nový topič. Hosté jsou uchváceni jeho lyžařskými kreacemi, ale správce (Jan Hájek) mu na jeho šarm neskočí. Vždyť je to přeci Němec!

Emerich Rath (tentokrát už s tváří Oldřicha Kaisera) se však zdá být se svým osudem společenského vyvrhele smířený. To samé se ale nedá říct o událostech jednoho dávného závodu a jeho roli v něm.

Tvůrci Posledního závodu dopředu slibovali, že na rozdíl od černobílých Synů hor, kteří tragédii Hanče a Vrbaty adaptovali v roce 1956, odvypráví skutečný příběh všech tří jeho hlavních aktérů, tedy jak Hanče a Vrbaty, tak i Ratha.

Zajímavá, a především dramaticky nosná postava nadaného olympionika, který zosobňoval principy fair play, ale v historii dokola a dokola doplácel na svou národní příslušnost, mohla být tou neznámou, na které se dal vystavět celý film. A zatímco Kaiser může pracovat aspoň s výčitkami, Adamczykovi víceméně zbývá přihlížet akci z druhé řady. Jeho upozadění je méně citelné jen díky tomu, že role Vrbaty je v podstatě zredukovaná na slova podpory a podaný kabát.

Přebíhání mezi časovými linkami a úhly pohledu místo toho pouze přispívá k dějovým a tonálním zmatkům, což chvílemi podporuje i nemístně zvolená hudba. Vyvolává to pocit, jako kdyby se Poslední závod běžel někde mimo dobu. Znovu a znovu se opakuje, že jde o minulost, ale mozek jako by se tím nechtěl nechat obalamutit.

Bezcílně se tu tak bloumá mezi Hančovým soukromím, večírkem ROH nebo hospodským zpěvem znepřátelených národů jak z Casablanky, a hledá téma. Jediná chvíle, kdy to nevadí, je ve sněhové vánici, kde lyžařům s mrazem ošlehanými tvářemi a promočenými košilemi začíná jít o život. Tam se snímek konečně najde.

Ten titulní poslední závod nabízí strhující podívanou, která je stejnou měrou obdivuhodná i frustrují ve své nepochopitelnosti (dané zmatečností vyprávění). Cesta sem je ovšem pro pozornost tak ubíjející, že vyvolává pochybnosti, jestli za tím není prostý fakt, že ta událost sama o sobě je naprosto zdrcující. Zkrátka jestli by podobné emoce nevzbudilo i čtení příslušného hesla na Wikipedii.

Snímek Poslední závod měl v českých kinech premiéru 24. března 2022, tedy přesně na 109. výročí krkonošské tragédie.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít