Svobodu máte i ve svém jméně. Co pro vás znamená?
Znamená to volně cestovat a svobodně se rozhodovat. Myslím si, že si každý musí svobodu vybudovat sám a nečekat, že přijde sama. Vidím to denně v práci a ve městech – je hlavně na nás, abychom se s tou svobodou nějak posouvali.

Například předtím, než jsem šel na vysokou školu, jsem pracoval ve fabrice. Tam je přesně vidět, že pro svobodu nejvíce volají problematičtí lidé, kterým ta práce třeba moc nejde, zatímco šikovní lidé si ji budují sami. Už jenom tím, že nejsou problematičtí a vedení jim spíš vyjde vstříc.

Šikovní lidé pak mají svobodu volby. Když se jim v práci něco nelíbí, je o ně zájem někde jinde. Mohou svobodně vystoupit a jít k jinému zaměstnavateli.

Modelová tvorba a umění

Co vás přivedlo na uměleckou dráhu a konkrétně pak k haptickým modelům?
Většina lidí u nás v rodině vždy malovala nebo kreslila, i když ne profesionálně. Od malička mě k tomu u nás doma vedli a přihlásili na základní uměleckou školu, kde jsem se vzdělával. Ostatní předměty mi na škole moc nešly nebo mě nebavily, a proto jsem šel na střední uměleckou školu a následně na vysokou školu pedagogickou s uměleckým zaměřením.

K haptickým modelům jsem se dostal na vysoké škole v Českých Budějovicích na katedře výtvarné výchovy. Od roku 2016 tam existuje projekt s názvem Haptické modely architektonických prvků a maleb pro osoby se zdravotním postižením.

Mojí bakalářskou prací byl haptický model madony z Vyššího Brodu. Poté jsem dělal Závišův kříž, což je významná středověká památka asi ze 13. století. V létě jsem ještě vytvořil haptický model Járy Cimrmana, který je umístěný v muzeu na náměstí ve Frymburku.

Jsou modely vaším preferovaným způsobem tvorby?
Na střední škole jsem studoval obor umělecký řezbář, takže mě to vždy táhlo k modelování, tvorbě ze dřeva nebo 3D projektům. Pokud jde někomu modelování, doporučí mu na vysoké škole udělat diplomovou práci touhle formou. To mi vyhovovalo. Chtěl bych v tom pokračovat i do budoucna.

Máte momentálně v plánu nějaké další projekty?
Zatím ne. Teď učím výtvarnou výchovu na základní škole a gymnáziu ve Vlašimi. Ty haptické modely přišly tak nějak samy a do budoucna bych se určitě nebránil tvorbě něčeho podobného. Umisťování haptických modelů je teď docela móda. Kdyby mi někdo nabídl práci, určitě bych se jí chopil.

Viděla jsem, že jste na vašem gymnáziu připravovali symbolickou výzdobu k 17. listopadu. Řekněte mi o tom více.
Můj kolega dějepisář mě ještě s jednou paní výtvarkářkou poprosil, jestli bychom neudělali výzdobu k edukačnímu programu ohledně roku 1989 a 17. listopadu. Udělali jsme to formou komunistických hesel, která jsme psali zlatým písmem na červený podklad a vyvěsili to po celé škole. Celý týden se tam postupně přidávala antikomunistická hesla, namalovaný Havel a podobně.

Mělo to symbolizovat to, že boj o svobodu neprobíhal jen jeden den, ale že to byl pozvolný proces. Žáci si občas myslí, že sametové revoluci nic nepředbíhalo a najednou jsme tady měli svobodu. Podobou toho edukačního programu jsme se jim snažili ukázat, jak to bylo ve skutečnosti.

Jedna šikovná studentka potom celý pátek před 17. listopadem chodila po škole a v jednotlivých třídách vyprávěla o sametové revoluci. Je dobře, že o tom má i mladá generace přehled.

Co považujete za největší překážku v uměleckém odvětví?
Musíte tu práci milovat, i když se tím jen málokdy uživíte. Když jsem dělal haptický model Závišova kříže, strávil jsem tím asi 600 hodin a dostal za to stipendium v podobě pár tisíců korun. Kdo si zvolí uměleckou dráhu, musí počítat s tím, že není úplně dobře zaplacená.

Je láska k umění primárním zdrojem vaší motivace? Dodává vám energii pokračovat ještě něco?
To určitě také, ale já nejsem typ umělce, který by se tím nechal úplně pohltit. Znám spoustu lidí, kteří se baví jen o umění a nezajímá je nic jiného. Já si myslím, že jsem normální člověk, který si rád zajde na houby nebo zaplavat. Někdy mám umění až po krk. Rád ho vypustím a zajdu si do hospody popovídat s úplně obyčejnými lidmi.

‚Schovávání se před realitou‘

Co v dnešní době považujete za největší hrozbu?
V poslední době se mi nelíbí sociální sítě. Je to faktor, který lidskou společnost sbližuje a zároveň oddaluje. Na sociálních sítích je spousta agrese a negativ. Lidé na to často čekají a diskuse tak vede ke slovům, která by si na ulici v životě neřekli. Vnímám to jako schovávání se před realitou.

A naopak, co nejlepšího podle vás dnešní doba přináší?
Spousta lidí nadává, že se nemáme tak dobře jako před pár lety, před covidem. Já jsem dítě 90. let a myslím si, že se v této době máme hodně dobře. Rychle zapomínáme. Stále máme možnost vycestovat, rozhlédnout se a je na nás, abychom si svobodu sami vybudovali.

Kateřina Vrbatová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít