Konceptuální výstava Being There odkazuje k vzdáleným časům
Pražská MeetFactory pozvala do své galerie respektovaného amerického kurátora a výtvarného kritika Chrise Sharpa. Bývalý editor časopisu Flash Art v současnosti pracuje jako kurátor v New Yorku a Paříži a pro Prahu připravil výstavu s názvem Being There. Díla deseti současných umělců z celého světa reflektují míjení míst a časů v každodenním životě.
Zajímalo nás, jakým způsobem Chris Sharp při přípravě výstavy o tématu nedosažitelnosti určitého času nebo místa přemýšlel.
Výstava se jmenuje Being There – být tam, ale je spíš o absenci, o tom, když někde nejste. Je to ironický název. Objekt, před kterým právě teď stojíme, byl první věcí, která mě v této souvislosti napadla. Vytvořil ho newyorský umělec Matt Sheridan Smith. Jmenuje se Untitled (Congratulations) a sestává z 41 prázdných skleněných váz, které budou postupně den po dni plněné vodou a kosatci. V průběhu výstavy budou stále přibývat nové květiny a ty starší budou ve vázách vadnout. Líbí se mi na tom, že tuhle věc v podstatě nikdy úplně neuvidíte. Ať přijdete na výstavu jakýkoliv den, nikdy nebude celá, vždycky zachytíte jen určitý moment v jejím životě. Čas této věci se s časem návštěvníka může jen protnout v určitém bodě. Postihnete jen aktuální stav a ostatní podoby minete. Každý jste v podstatě někde jinde, i když jste si v určitém okamžiku fyzicky blízko.
Je to podtržené tím, že jde o dočasnou instalaci, která skončí s touto výstavou. Je to v podstatě postromantické téma, které mě fascinuje už dlouhou dobu – od prvního seznámení s texty Baudelaira. Souvisí s touhou po úniku do neznámého exotického nebo mytického jinam. Proto jsem se rozhodl sestavit tuto výstavu právě z věcí, které odkazují k jiným vzdáleným místům nebo časům. Například tahle věc od švédského umělce Alexandra Gutkeho. Jmenuje se Caracas 1966–2000 a je to pohled s fotografií města Caracas z roku 1966. Alexander Gutke natočil v roce 2000 oblohu z okna svého ateliéru ve švédském Malmö a zde ji promítá nad Caracas zachycený v roce 1966. Je to tedy juxtapozice dvou různých časů a míst. Je to velmi romantické a odkazuje to k našemu přemýšlení o minulém a ke způsobu, jakým funguje lidská fantazie.
Prý nejste v Praze poprvé, jaký k ní máte vztah, jak se Vám tu líbí?
Už jsem v Praze potřetí, ale je to poprvé, co tu pracuji a dělám výstavu. Přijel jsem krátce před vernisáží a jsem tu bohužel jen na pár dní, kvůli komplikacím s leteckou dopravou v souvislosti s výbuchem islandské sopky... Je to trochu hektické a doufám, že se sem někdy vrátím s nějakými dalšími projekty. Odsud jedu rovnou do Paříže, kde otevírám další výstavu.
Pracujete ještě jako editor v magazínu Flash Art? Čemu se v současnosti nejvíc věnujete?
Přestože jsem Američan, většinu času trávím v Paříži. Do Ameriky většinou jezdím strávit podzim. V časopise Flash Art jsem přestal pracovat před dvěma lety. Stále ale píšu výtvarné kritiky do různých jiných periodik a publikací a věnuji se přípravě výstav. Mé dvě nejčastější činnosti jsou momentálně psaní a kurátorování.
Znáte nějaké české umělce, zaujal Vás někdo z naší výtvarné scény?
Rozhodně! Jiří Kovanda je úžasný, líbí se mi třeba i Jiří Kolář, fotograf Jiří Thýn, mám rád Jána Mančušku, který je navíc můj přítel, a mnoho dalších, jejichž jména bohužel nedovedu vyslovit. Je to scéna, o které se chci ještě dozvědět víc, protože mi připadá velmi zajímavá. Chystám se tu obejít několik ateliérů. Dělám to tak sice v každém městě, ve kterém pracuji, ale česká scéna je podle mě opravdu velmi zajímavá.
Jak se Vám líbí galerie MeetFactory, dá se podle Vás srovnat s nějakou zahraniční institucí?
Určitě ano, například výstava v Paříži, kterou jedu instalovat teď, je ve velmi podobné galerii, jako je MeetFactory. Je to galerie, kulturní centrum a jsou tam i ateliéry. Možná nemá muzejní kvality a standardy, ale funguje tam vůle a touha po pořádání výstav a projektů, které posunují hranice umění.
