Komunistický antisemitismus a dcery ‚židovského buržoazního nacionalisty‘. Příběh Koskové a Vaňkové

Jednoho srpnového dne roku 1965 se na vlnách Jaderského moře houpal nafukovací člun a v něm pět lidí: pětašedesátiletá Marie Fischlová, její dcera Helena Kosková s manželem Ivem a jejich čtyřletá holčička Eva. Všichni přicestovali z Československa do tehdejší Jugoslávie a pokoušeli se o útěk do Itálie.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Helena Kosková (vpravo) se sestrou Evou Vaňkovou v roce 2012 | Zdroj: Post Bellum

Pátým pasažérem byl Jiří Vaněk, Helenin švagr, tou dobou už občan USA. Člun typu Zodiak koupil pan Vaněk s manželkou v Terstu a s Ivem Koskou pak určili na mapě trasu. Od jugoslávského pobřeží vyrazili kolem páté ráno.

Přehrát

00:00 / 00:00

Komunistický antisemitismus a dcery „židovského buržoazního nacionalisty“. Příběh Heleny Koskové a Evy Vaňkové (rozených Fischlových)

„Přišli jsme tenkrát na to, že když poplujeme místem, kde je Jadran nejširší, dostaneme se nejrychleji do mezinárodních vod. Trasa byla dlouhá asi 200 kilometrů – a území Jugoslávie končilo po 20 kilometrech,“ vzpomíná Helena Kosková.

„Měli jsme na sobě jen plavky nebo nějaké letní oblečení, vezli jsme rybářské náčiní, a dohodli se, že pokud nás zastaví jugoslávská hlídka, bude mluvit jen Jirka. Ukáže americký pas, začne anglicky hlaholit, bude tvrdit, že jsme zabloudili. Jenomže jsme si nezjistili, odkud půjde vítr. Za pár hodin už jsme sice slyšeli auta z italského pobřeží, ale taky začalo od toho pobřeží foukat. Zvedly se třímetrové vlny, a jak po nich člun skákal, máma si poranila páteř a Jirka dostal mořskou nemoc. Dál se plout nedalo, tak jsme vyhodili kotvu, ti dva si lehli, já seděla na bortu a říkala si, jestli se dřív utopíme nebo umřeme hlady.“

Marie Topinková a Otto Fischl v roce 1926 | Zdroj: Post Bellum

Nastal večer a uprchlíci na tom byli o to hůř, že si na začátku cesty nešťastnou náhodou vylili benzín do jídla. V Jugoslávii čekala na zprávu Helenina sestra Eva Vaňková (i ona měla americké občanství) a její tři děti. Kolem šesté večer zahlédla posádka člunu velkou loď, ukázalo se, že je italská.

„Naštěstí. Ale abych řekla pravdu, byli jsme tak zničení, že nám to bylo skoro jedno, hlavně když nás zachrání. Vzali nás na palubu, nabídli nám jídlo, jenže Jirka, který měl tu mořskou nemoc, s díky odmítl. Takže nám dali koňak. Život na Západě jsme pak zahájili v dosti podroušeném stavu.“

To není začátek, ale spíš vyústění příběhu. Marie Fischlová a její dcery Helena a Eva toho měly v srpnu 1965 za sebou tolik, že podařený útěk přes Jadran už působí skoro jako drobnost.

Otto Fischl, nacismus a předstíraný infarkt

Začátek nutno hledat ve 20. letech minulého století. Mladý právník Otto Fischl (narozen 1902) tehdy poznal a vzal si slečnu Marii Topinkovou, dceru z katolického selského rodu od Rakovníka.

Marie, Otto, Helena a Eva Fischlovi 1936 | Zdroj: Post Bellum

V roce 1930 se jim narodila první dcera Eva: „Měla jsem příjemné dětství, skoro pět let jsem vyrůstala jako jedináček, dosti rozmazlený, milovala jsem tátu. Pak tu najednou byla Helena, moje sestra, a to už bylo horší. Já jsem nějaký čas nechápala, že ona tam taky patří. Pravda ale je, že život šel úžasně hladce až do let 1937-1938. Byla jsem moc malá, než abych rozuměla, co se ve světě děje, ale zase už dost stará na to, abych vycítila napětí v rodině, a pochopila, že rodiče mají velkou starost. Mluvilo se o Hitlerovi, o situaci Židů v Německu, o tom, jestli bude válka, jestli nás Němci obsadí.“

S mladší sestrou se Eva nakonec velmi sblížila. Helena se narodila v květnu 1935, a z doby, kdy zbytky Československa okupovali Němci, si nepamatuje skoro nic. Jejich otec provozoval advokátní praxi s přítelem Mauttnerem. Když začaly v Čechách a na Moravě platit antisemitské zákony, museli kancelář zavřít.

Dokud to šlo, pracovali tajně, kryla je nežidovská koncipientka. Před deportací do koncentračního tábora chránilo Otto Fischla a jeho dcery smíšené manželství. Eva vzpomíná, že „otec – spíš formálně – mamince navrhl, že by se mohli dát rozvést. Na to reagovala naše katolická babička sdělením, že v tom případě by mámu vydědila a tátu adoptovala“.

Otto Fischl 30. léta | Zdroj: Post Bellum

Otto Fischla se týkala většina protižidovských nařízení. Rodina se musela vystěhovat z bytu, postiženy byly i děti, které rodiče mezitím kvůli ochraně nechali pokřtít. Eva směla dochodit obecnou školu, „ale už jsem nemohla na gymnasium, jen na měšťanku… Náš život se odbýval kolem rodinného stolu, nejezdilo se na prázdniny, protože táta nesměl, nemohli jsme projít parkem, protože táta nesměl.“

Začaly jezdit transporty, do Terezína a do lágrů na východ, „a to už citelně přituhovalo, všichni jsme se báli, že táta do transportu půjde, protože šla jeho rodina i známí… Z tátových příbuzných přežila jen babička, která se v Terezíně udržela do konce“.

Otto Fischl smýšlel velmi levicově, stýkal se s českými komunistickými intelektuály, znal se s Vladislavem Vančurou. Je možné, že byl za války okrajově zapojen do některé z odbojových skupin – nic konkrétního se o tom však neví. Transportu do Terezína (kam na sklonku války museli i mnozí lidé ze smíšených manželství) unikal tím, že předstíral infarkt.

„Známý lékař otci poradil, jak se má coby ‚pacient po infarktu‘ chovat. Jenže to byl také Žid, deportovali ho, a tátu pak dostal na starost jiný doktor, kterého už tak dobře neznal. Ten, myslím, věřil, že táta infarkt skutečně prodělal, dokonce se mu snažil sehnat přenosný elektrokardiograf nebo nějaký podobný přístroj. Kdyby se to podařilo, byla by to katastrofa, protože by se ukázalo, že táta infarkt neměl. Předstíral tedy, že má fobii ze styku s elektřinou a proležel celý rok doma.“

Jiné politické názory než táta

Nedlouho po osvobození vstoupil Otto Fischl do Komunistické strany Československa a začal dělat rychlou kariéru ve státní správě. Podle vzpomínek jeho dcer nebyl typem fanatického bolševika.

Maminka Marie Fischlová v roce 1957 | Zdroj: Post Bellum

Helena Kosková říká: „Za první republiky se táta politicky neangažoval, nebyl v žádné straně, a myslím, že právě ten zážitek, kdy mu vyvraždili širokou rodinu, byl pro něj rozhodující. On tehdy přijal zjednodušení, které sdílela podstatná část jeho generace, že totiž pravice rovná se fašismus a levice komunismus. Neuvědomovali si ještě, že jsou to dvě strany téže mince.“

Eva Vaňková sestru doplňuje: „Těsně po válce za ním přišel jeden dlouholetý kamarád, člen KSČ, a řekl mu, že strana nutně potřebuje právníka, aby k čemusi vytvořil smlouvu. A já myslím, že po těch letech nucené nečinnosti a podřadného postavení bylo pro otce strašně důležité, že je najednou potřebný. Že to zásadně přispělo k jeho rozhodnutí vstoupit do strany.“

Jaké bylo smýšlení a motivace Otto Fischla, to se už přesně zjistit nedá. Pravda je, že díky členství ve straně začal stoupat v úřednicko-politické hierarchii do vysokých funkcí, stal se náměstkem ministra financí, a později, v letech 1949-1951, působil jako československý velvyslanec ve východním Německu.

Helena Kosková v roce 1944 | Zdroj: Post Bellum

V rodině tím nastal značný nesoulad. Dcery otce milovaly, a zároveň s ním, pokud šlo o politiku, nesouhlasily prakticky v ničem. Vzhledem k vysokým funkcím, které Otto Fischl zastával, to byla dost neobvyklá situace. Obě dcery se výslovně prohlašovaly za antikomunistky.

Když se v únoru 1948 dostala KSČ k absolutní moci, bylo starší Evě osmnáct, ale měla prý už politicky jasno.

Eva Vaňková, maturitní foto | Zdroj: Post Bellum

„Nevím, jak to bylo jinde, ale já jsem chodila do dívčího gymnázia, ve třídě nás bylo pětatřicet a z toho jedna jediná komunistka. My jsme s kamarády chtěli žít spíš jako ‚zlatá mládež‘, než chodit do Komsomolu. To nám bylo zcela cizí. Mezi pětačtyřicátým a osmačtyřicátým rokem jsme vedli normální život mladých lidí. Šla jsem tenkrát prvně s mládencem do vinárny, a řekli jsme si, že se cítíme jako spojenci Ameriky a jako anglofilové. Na kabátech jsme měli americké vlaječky. Měli jsme to v hlavě docela srovnané a Sovětský svaz a levice do toho vůbec nezapadaly.“

Eviny názorové spory s otcem narůstaly, došlo to až tak daleko, že jí Otto Fischl proti její vůli zapsal do KSČ, přesně řečeno, podepsal za ni přihlášku – v době, kdy Eva chodila rozhazovat protikomunistické letáky.

Když se pak hlásila na medicínu, nevzali ji, nejspíš i proto, že ač byla dcerou funkcionáře, nedostala vyhovující posudek od svazáků, kteří se mezitím ve škole objevili. „Politické debaty s tátou byly hrozně nepříjemné. Měla jsem ho moc ráda, jako holčička jsem byla jeho miláček, ale teď jsme se strašně hádali. Ošklivě.“

Eva Vaňková v roce 2012 | Zdroj: Post Bellum

Mladší sestra Helena na tom byla stejně: „Táta hájil levici a viděl v komunistech nositele sociální spravedlnosti, ale my jsme to cítily naprosto jinak. V únoru 1948 mi bylo třináct, sestra mne asi hodně ovlivnila. Dělala jsem taky s kamarády letáky proti komunistům.„

„Myslím, že jsme s Evou zdědily otcův idealismus, bojovaly jsme za lepší svět, akorát jsme si ho představovali jinak. Rodiče měli skvělé manželství, starali se o nás naprosto perfektně, ale v politice se také neshodli, máma byla spíš na naší straně. Pamatuju si, že jsem třeba chodila do skautského oddílu, když už skauting zakázali. Máma o tom věděla, táta to vědět nesměl.“

V roce 1969 Helena Kosková líčila své postoje v pařížském exilovém časopise Svědectví. Napsala tehdy (s větší tvrdostí k otci): „Došla jsem k závěru, že musím svou ,protistátní‘ činností nahradit všechno, co otec svým zaslepeným fanatismem páchá.“

Evin berlínský útěk

Sestry Fischlovy měly přátele z rodin, které komunistická politika tvrdě postihla. Eva navíc chodila s mládencem, který se rozhodl utéct za hranice. Otto Fischl byl v roce 1949 jmenován velvyslancem v NDR, ve stejném roce už Eva plánovala, že půjde „přes čáru“ se svým milým. Odešel sám, převaděč prý odmítl brát s sebou ženy.

Rudolf Slánský (1901-1952) | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Eva Fischlová se však už rozhodla. Stejně jako mnoho jiných byla přesvědčena, že totalitní režim v Československu se musí brzy zhroutit.

„Začala jsem se sestrou mluvit o tom, že až se režim změní, tak nikdo nebude vědět, že jsme my dvě – a maminka do jisté míry taky – byly antikomunisticky založené. V lednu 1951 jsem tedy odešla z domova. Na Vánoce jsem jela navštívit otce do Berlína, pak jsem si zabalila kufřík, vzala jsem rodičům trochu peněz, a protože tehdy ještě nestála berlínská zeď, přejela jsem taxíkem do západní zóny a šla na americkou ambasádu.“

Eva Fischlová požádala o politický azyl a ze sběrného tábora pro uprchlíky v Norimberku se přihlásila do konkursu na místo v nově vznikající české redakci Rádia Svobodná Evropa. Přijali ji, odstěhovala se do Mnichova, stala se z ní hlasatelka zpráv.

O rodičích a mladší sestře nic nevěděla, kvůli rodině měla výčitky svědomí, které se měly brzy prohloubit. Netušila, že otcova politická kariéra v komunistickém režimu je beztak u konce – a nemohla tušit, že brzy skončí i jeho život.

Proces se Slánským a spol.

Když Eva odešla do exilu, život rodiny Fischlových se zásadně proměnil. Otto Fischl byl okamžitě odvolán z Berlína a jako nedůvěryhodný straník vyhozen ze státní správy. Rodinu začala sledovat Státní bezpečnost.

Helena vzpomíná, že „otec na Evin odchod reagoval hlavně tím, že o ní projevoval strach. Dvacetiletá holka – co bude dělat ve světě sama? Potom si našel místo hospodáře, už nevím v jakém podniku, měl hroznou radost. Říkal mi: ‚Aspoň budeš spokojená, tobě se nelíbilo, když jsem dělal politiku.‘ Na konci června poslali tátu na školení, a 30. června 1951 se asi ve dvě hodiny ráno ozval zvonek u našich dveří a do bytu nám vtrhlo asi osm lidí ze Státní bezpečnosti. Tátu podle všeho zatkli, když se z toho školení vracel domů.“

Helena Kosková a Ivo v roce 1950 | Zdroj: Post Bellum

Fischlovi už dřív očekávali vyšetřování, ale předpokládali, že budou vyslýcháni jen kvůli útěku dcery Evy. Vedení KSČ mělo s Otto Fischlem jiný plán – byl Žid, hodil se k zařazení do vykonstruovaného monstrprocesu s „protistátním spikleneckým centrem kolem Rudolfa Slánského“.

Kdo nemá ruku, smí plnit normu na 50 procent. Vzpomínky na nucené práce za komunismu

Číst článek

Ve skupině funkcionářů strany, údajných vnitřních nepřátel, špiónů, agentů sionismu atd. bylo odsouzeno čtrnáct lidí, tři na doživotí, zbytek k trestu smrti. U jedenácti z nich obžaloba konstatovala, že jsou „židovského původu“.

Nechme stranou průběh procesu a podrobné důvody, které vedly k tomu, že se před soudem, na popravišti a ve věznicích ocitli lidé, oddaně budující komunistickou diktaturu (podrobnosti najdete třeba zde). Důležitý je osud rodiny Fischlovy a antisemitský rozměr události.

Historik Ján Mlynárik píše v práci Dějiny Židů na Slovensku (Academia, Praha, 2005), že „antisemitská koncepce Slánského procesu přišla z Moskvy; v Praze ji prosadili poradci moskevské bezpečnostní centrály, kteří na příslušná místa vyšetřovatelů dosadili zuřivé antisemity. Vítězství antisemitské linie při největším politickém procesu s komunistickými funkcionáři bylo předpokladem toho, aby se antisemitismus stal součástí oficiální politiky.“

Dozorci umlátili vězně v korekci, v protokolu uvedli, že se oběsil. Vrahy vedl dozorce přezdívaný Černá Máry

Číst článek

Pokud jde o pozadí československého komunistického „protižidovství“, Mlynárik konstatuje, že po únoru 1948 „bylo jen otázkou času, kdy se prosadí totalitární antisemitismus i v ČSR; víme, že českoslovenští komunisté v této věci poslouchali a napodobovali moskevské bolševiky, kteří antisemitismus prosazovali již dávno. Od jara 1949 se začaly zhoršovat sovětsko-izraelské vztahy. V červnu 1950 Československo zastavilo dodávky zbraní do Izraele, pokusy izraelských zástupců při jednání v říjnu 1949 vyšly nazmar. Oficiálně prosazovaný antisemitismus se realizoval pod maskou kritiky sionismu. Izrael byl označen za sionistickou velmoc, agenturu amerického imperialismu...“

Vraťme se k Fischlovým. Po Ottovi byla zatčena i jeho žena Marie. Helena Kosková-Fischlová vzpomíná, čím její matka při vyšetřování procházela.

„Máma byla zavřená asi dva měsíce, a používali prý na ni látku, která se jmenuje skopolamin. Pamatovala si, že se jí ptali, jestli máme peníze ve Švýcarsku, a ona řekla, že ano – a pak se ptali, jestli máme šperky, a máma řekla, že ano, že máme kufry šperků. Samozřejmě jsme nic takového neměli, ale ta látka působila, že se člověk snažil uhodnout, co chce vyšetřovatel slyšet. Máma vyprávěla, že když pak přišla do cely a droga vyprchala, začala tlouct na dveře a chtěla, aby se zaprotokolovalo, že jí dali injekci, že mluvila nesmysly a že vše odvolává. Oni sice nenapsali protokol, ale nakonec jí propustili. Možná tušili, že by ji nepřiměli, aby proti otci svědčila.“

Estébáci lámali Vodňanského, aby udával disidenty. Jeho zdvořilost považovali za slabost

Číst článek

Začlenění Otto Fischla do procesu s „protistátním spikleneckým centrem“ způsobilo matce i dceři Fischlovým šok. Nikdo jim neoznámil, z čeho je otec obviněn, dozvěděly se to teprve z rádia. Soud se konal ve dnech 20. – 27. listopadu 1952.

Obžalovaní se své výpovědi museli předtím naučit nazpaměť, byli z nich před konáním procesu zkoušeni. Otto Fischl byl donucen doznávat a vypovídat otřesné nesmysly, například že okradl spolu s mezinárodním židovstvem republiku o miliardy korun, že je „židovský buržoazní nacionalista…“, že za války spolupracoval s nacisty.

Antisemitská propaganda se částečně ujala. Státní bezpečnost ve svých dokumentech hlásila, že ve společnosti se množí protižidovské výroky a narůstá protižidovské smýšlení. V rezolucích, adresovaných státním orgánům, požadovali pracující pro obžalované trest smrti.

Na vězněného snoubence čekala čtrnáct let. ‚Nad komunismem zvítězila naše láska,‘ říká

Číst článek

Helena Kosková-Fischlová vzpomíná: „Mámu vyhodili ze zaměstnání. Předtím byla v domácnosti, ale když otce zatkli, musela si najít práci, vzali ji jen jako dělnici v Pražských papírnách. 24. listopadu ji ale vyhodili, a podnikové soudružky se nechaly slyšet, že by nás měli všechny ‚rozšlapat na Staroměstském náměstí‘. A mě vyhodili ze školy, rok před maturitou. Nevěděly jsme, co dělat, máma na tom byla nervově velice špatně, a tak jsem se sebrala a šla do Bartolomějské ulice, do sídla StB. Řekla jsem, ať nás tedy buď ‚rozšlapou‘ – nebo ať nám řeknou, kde máme pracovat. Telefonovali nějakému potentátovi, a ten slíbil, že mámu vrátí do zaměstnání, což udělali, a já že budu moct zpátky do školy, což se nestalo. Ale když jsem to jednou byla urgovat, nabídli mi, že mám učinit prohlášení a veřejně se zříct otce, pak že budu moct zpátky do školy – to jsem pochopitelně odmítla. Nakonec mi jeden z přátel protekčně obstaral místo v těch papírnách, kde dělala máma.“

Helenina sestra Eva žila v Mnichově – a s matkou ani s Helenou se nemohla spojit. Co se děje doma se dozvídala z oficiálních zpráv, proces byl v redakci Svobodné Evropy pečlivě sledován.

Eva se trápila – a trápí se dodnes: „Dlouho jsem žila s pocitem, že jsem to všechno zavinila, že tátu do té Slánského skupiny začlenili kvůli mně. Teď, po letech, vím, že to se mnou nemělo nic společného... Ale tenkrát jsem měla hrozný pocit viny.“

Sebevražda, naše stálé téma

Otto Fischl byl odsouzen k trestu smrti. Návštěvu ve vězení povolili jeho ženě Marii den před popravou. Helena vzpomíná: „Bylo to pro nás strašné období, pořád jsme uvažovaly, jestli máme spáchat sebevraždu, to bylo takové naše stálé téma…“

Rozsudek byl vykonán 3. prosince 1952. Těla popravených spálena. Popel nasypali příslušníci StB „pod prokluzující kola služebního tatraplánu kdesi ve středních Čechách“. Těžko si představit, čím Otto Fischl během vyšetřování prošel a jestli se jeho komunistické přesvědčení zlomilo.

Helena Kosková v roce 2016 | Zdroj: Post Bellum

Pravda je, že své ženě a dceři před popravou mimo jiné psal (dopis na rozloučenou dostaly teprve v roce 1963): „Lidově demokratická společnost Vás nevyvrhne, naopak Vám pomůže, neboť netrestá za vinu manžela i ženu nebo dítě.“ Mýlil se zcela zásadně.

V době, kdy se konal monstrproces se Slánským a spol. poznala Helena svého budoucího muže, studenta architektury Ivo Koska. Dodnes je mu vděčná, že při ní stál, když jí bylo nejhůř. Vyloučení ze školy totiž nebylo jediným „trestem“, který jí vedení strany přichystalo.

Zemřel kněz a bývalý politický vězeň František Lízna. ‚Jsem ubožák a hříšník,‘ řekl v rozhovoru

Číst článek

Už 3. května 1952 dostala spolu s matkou příkaz k vystěhování z Prahy do pohraničí, do přiděleného příbytku ve Stachovicích u Fulneku. Helena si pamatuje, že „přišel dopis, a v něm sdělení, že musíme odejít do tří dnů. Odškrtali nám nějaké kousky nábytku, které jsme si směly vzít s sebou.“

Dostaly místnost v rodinném domku, do kterého je stávající nájemnice nechtěla pustit, a teprve po úředním zásahu jim dovolila ubytovat se v kuchyni. Přidělili jim práci v továrně na pračky Romo Fulnek, nejdřív ve výrobě, později v administrativě. StB je stále sledovala a informovala se o jejich chování.

V roce 1954 si Helena vymohla povolení složit externí maturitu, po zamítnutí předchozí žádosti se jí to podařilo s použitím drobné lsti a s pomocí ředitele místní školy. V Bratislavě ji pak přijali na pedagogickou fakultu (studovala ruštinu a neutrální tělocvik), a když se v roce 1956 vdala, už jako Helena Kosková směla přestoupit do Prahy na obor čeština – ruština.

Dělala účetní v podniku Ovoce-Zelenina a potom působila jako bohemistka v památníku Národního písemnictví. Narodila se jí dcera, kterou pojmenovala Eva – po sestře.

Eva Fischlová pracovala v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa asi tři roky, později získala studijní stipendium od švýcarské vlády a přestěhovala se do Ženevy. V prosinci 1956 se vdala za Jiřího Vaňka, exulanta, příslušníka amerických vzdušných sil. V lednu 1957 se odstěhovali do USA.

Koncem 50. let se sestrám konečně podařilo spojit, začaly si tajně posílat dopisy přes rakouskou ambasádu, protože běžnou poštu StB cenzurovala. Roku 1965 se mohla rodina po mnoha letech odloučení setkat v Jugoslávii. Odchod do exilu tehdy manželé Koskovi ani matka Marie Fischlová příliš neplánovali.

Nakonec se ale dohodli s blízkými, přepluli Jadran – a po krátkém pobytu ve sběrném táboře v Terstu dostali azyl ve Švédsku. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme