Všichni se chceme mít dobře. Myslete na druhé a udržujte mír, vzkazují pamětníci
Na závěr vzpomínkových rozhovorů, kterých Paměť národa za 21 let shromáždila kolem 15 tisíc, se redaktoři pamětníků pravidelně ptají, co by vzkázali budoucím generacím. Nejčastěji zaznívají „prostopravdy“: abychom si vážili míru, chovali se čestně, vzájemně se měli rádi a nemysleli jen na peníze. Když znáte příběhy, které se za těmito slovy skrývají, vyrazí vám to dech.
Stanislav Mazan se s kamarádem v roce 1949 ve svých 15 letech pokusil přejít západní hranice do Německa. U Chebu ho zatkli pohraničníci. Kluci se vymlouvali, že nevěděli, kde se nachází a že musí mít u sebe cestovní dokumenty. U soudu vyfasovali jen výstražný podmíněný trest.
Stanislav se kvůli tomu dostal do pozornosti příslušníků Státní bezpečnosti. Souhlasil sice se spoluprací, předstíral, že se napravil a již plně důvěřuje socialismu, následně se pokusil o další nelegální přechod hranic.
Všichni se chceme mít dobře. Myslete na druhé a udržujte mír, vzkazují pamětníci Paměti národa
V roce 1952 se dostal až do Rakouska do zóny pod kontrolou amerických vojáků, vyslýchala ho americká tajná služba. Pokračoval v dobrodružné cestě dál, chtěl až do Německa, zabloudil a ocitl se v zóně ovládané Rusy. Ti ho zadrželi a vrátili do Československa.
V roce 1953 ho Krajský soud v Ostravě poslal na 23 let do vězení za údajnou velezradu. Ve věznici se popral s dozorcem, když předstíral psychické onemocnění, proto ho umístili do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Psychiatři po vyšetření dospěli k závěru, že je práceschopný. Putoval proto do uranových dolů v Jáchymově.
Z tamního lágru Mariánská se neúspěšně pokusil o útěk. Na svobodu se dostal až v roce 1960 na amnestii. Později se s několika přáteli dopustil krádeží a v roce 1962 šel opět za mříže. Vězení opustil až v roce 1968. Pracoval jako topič na železnici, jako horník v dole ve Frenštátu pod Radhoštěm.
Jeho poselství zní: „Chtěl bych říci mladým lidem, aby rozvážili vše, co ve svém životě vykonají, protože i to brzké mládí má vliv na jejich další život. Nesmí se nechat zklamat tím, že chtěli být třeba doktorem a nakonec je z nich třeba zámečník nebo slévač. Každé povolání je hezké, když ho má člověk rád. A je třeba si uvědomit, že není nic zadarmo, nikdo nikomu v dnešním světě nic nedaruje. A je chyba, že se dnes vše počítá na peníze. Je to vidět i mezi manželi, snoubenci, že kvůli penězům dochází mnohdy ke špatným věcem. V rozvratu manželství pak zase trpí děti. Vím to sám podle sebe. Roku 1947 mi maminka oknem ukazovala nějakého pána a řekla, že je to můj otec a že mi nebrání, abych za ním šel.“
Neměl strach ze smrti
Josef Kokotek se narodil v roce 1922 v rodině zemědělského nádeníka na Těšínsku. Vyučil se krejčím. Za války pracoval v textilní továrně v německém Görlitzu. Německo na něj hledělo jako na říšského občana. Rodina se hlásila ke slezské národnosti, tu Němci považovali za germánsky příbuznou a rodina získala tzv. Volksliste třetího stupně. Proto obdržel i povolávací rozkaz do wehrmachtu.
Sloužil v západní Francii, při obraně Atlantického valu. Krátce po invazi byl zajatý Američany a transportován do Británie. Tady se přihlásil k československému občanství, zařadili ho k československým jednotkám. S nimi putoval i do bojové akce.
U přístavu Dunkerque jezdil jako řidič s ambulancí a náklaďákem u zásobovací jednotky. Po válce se vrátil domů do Českého Těšína, našel si zprvu práci jako krejčí. Po únorovém puči v roce 1948 se přestěhoval do Třince a až do svého odchodu do důchodu pracoval jako dělník v místních železárnách.
Jeho závěrečná slova pro Paměť národa zní: „Aby se dělalo vše možné, aby válka nebyla. To nepřeji nikomu, ten strach. Kdyby přišla kulka – a hned jste hotov, to by nic nebylo, to se nemůžete bránit. Ale když jste invalida bez ruky, bez nohy, z toho jsem měl největší strach.“
‚Milujte se, chraňte se‘
V roce 1951 zaklepal komunisty pronásledovaný kněz Štefan Koštiaľ na dveře jednoho bytu v Bratislavě. Prosil rodinu Luptákovu o pomoc. Přijala ho a poskytla mu úkryt. Kněze nakonec StB dopadla, u soudu dostal 15 let. Komunisté Luptákovy zničili. Maminka Margita prošla během vyšetřování mučením, odsoudili ji na 12 let vězení, její dceru Máriu drželi týdny na samotce, u soudu dostala pět let vězení za velezradu.
Mária Luptáková, dnes Matejčíková, nastoupila trest v Rimavské Sobotě, kde se potkala v krejčovské dílně se svojí utrápenou maminkou. Brzo Máriu přemístili do Banské Bystrice, kde se mezi vězni šířila planá naděje, že půjdou brzo domů. Nově dosazený komunistický prezident Zápotocký vyhlásil amnestii. Týkala se však jen kriminálních vězňů. Máriu převezli do Gottwaldova, pak ji čekala věznice a tábor v Želiezovcích.
Ve výkonu trestu pracovala v krejčovské dílně, gumárenské a tabákové továrně, jako zahradnice a nakonec se dostala, byť o to nestála, do kanceláře jednoho ze starších velitelů věznice. Po dvou a půl letech v roce 1954 ji úřady na žádost nemocného otce propustily.
Po propuštění pracovala v kanceláři v čedičových lomech, kde se seznámila s právě propuštěným bývalým politickým vězněm Alexandrem Matejčíkem, se kterým se v roce 1961 vzali.
Mária Matejčíková vzkazuje budoucím generacím: „Lidé, milujte se! Važte si všeho dobrého, co máte. Chraňte si to pro sebe, pro své děti, pro dobré i zlé sousedy. Takový je svět. Takoví jsme my. Všichni se chceme mít spokojeně, blaženě, dobře. Děkuji.“
VÁNOČNÍ KOLEDA PAMĚTI NÁRODA
Paměť národa přináší jako každý rok vánoční koledu. Původně rakouskou píseň Stille Nacht (Tichá noc), která poprvé zazněla v kostele sv. Mikuláše v noci na Štědrý večer roku 1818 v malém městečku u Salcburku, znají i na Ukrajině – Tycha Nyč. I když se jedná o „tichou píseň“, dnes zní kvůli válce na Ukrajině mnohem silněji než dřív. Zpívá se v ní: „Tichá noc, přesvatá noc. Bůh svou jasností, jde proti tmám… Láska přišla k nám.“
Za první i druhé světové války na vánoční svátky a na Silvestra na frontách ustalo dunění děl a ručních zbraní. Vojáci vycházeli ze zákopů a společně zpívali. Stalo se to už i kdysi na ukrajinském území na východní frontě za 2. světové války roku 1944.
