Německý klimatolog: Svět nedělá dost, emise dál rostou. Oceány budou tak kyselé, že rozpustí mušle

„V Paříži státy rozhodly, že je nutné nárůst globální teploty udržet hluboko pod úrovní dvou stupňů, nejlépe pod hranicí 1,5 stupně. Na to, abychom to zvládli, už nám nezbývá příliš času,“ říká v rozhovoru pro Český rozhlas Plus německý oceánograf a klimatolog Stefan Rahmstorf, podle kterého pokrok v mnoha zemích brzdí silná uhelná lobby nebo ropný byznys. Jak hodnotí změny v oceánech? A jaké budou ekologické dopady aktuální pandemie koronaviru?

Rozhovor Praha/Berlín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„V Paříži státy rozhodly, že je nutné nárůst globální teploty udržet hluboko pod úrovní dvou stupňů, nejlépe pod hranicí 1,5 stupně. Na to, abychom to zvládli, už nám nezbývá příliš času,“ říká klimatolog Stefan Rahmstorf | Zdroj: Fotobanka Pixabay

Kdy jste poprvé slyšel o změně klimatu a kdy jste si uvědomil, že ji chcete zkoumat?
Poprvé jsem o změně klimatu slyšel ještě jako školák v 70. letech. Byla to tehdy jedna z velkých environmentálních otázek, která vzbuzovala obavy. Ale nebyla to obava číslo jedna jako dnes. Tehdy jsem nečekal, že nám bude působit takové starosti. Když jsem potom v 80. letech začal studovat fyzickou oceánografii, dozvěděl jsem se toho o globální změně klimatu mnohem víc. A to, co jsem zjistil, mě hodně znepokojilo.

Antarktida není na oteplování tak citlivá jako Arktida, tvrdí ředitel britského polárního institutu

Číst článek

Teď v roce 2020 už je změna klimatu velkým tématem. Hodně lidí uznalo, že jde o skutečnou krizi, a leccos se také dělá na různých úrovních. Z pozice někoho, kdo tento proces studuje desítky let, řekl byste, že se už toho teď podniká dost?
Samozřejmě bychom toho mohli dělat víc. Po desítkách let strávených debatami o tom konečně rozhodlo světové společenství a přijalo Pařížskou klimatickou dohodu. Ale od prvního varování vědců k podepsání této smlouvy to trvalo přesně 50 let.

Už v roce 1965 panel odborníků varoval tehdejšího amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona, že spalování fosilních paliv povede ke globálnímu oteplování a růstu hladiny oceánů. Od té chvíle jsme půl století diskutovali, až se svět konečně dohodnul na tom, co je potřeba udělat. V Paříži státy rozhodly, že je nutné nárůst globální teploty udržet hluboko pod úrovní dvou stupňů, nejlépe pod hranicí 1,5 stupně Celsia. Na to, abychom to zvládli, už nám přitom nezbývá příliš času.

Připadá mi, že od Paříže veřejná debata o klimatu ještě zesílila. Státy by měly letos představit po pěti letech své aktualizované závazky. Řekl byste, že kroky zemí z poslední doby odpovídají závažnosti situace?
Je jasné, že svět toho nedělá dost, protože emise skleníkových plynů stále rostou. Na druhou stranu některé země dokázaly své emise významně omezit. Za uplynulých 15 let se to týká zejména Dánska, ale také Finska, Řecka, Velké Británie a dalších. Takže existují příklady, které ukazují, že to jde, pokud jste dostatečně odhodlaní. V mnoha zemích ale samozřejmě funguje silná lobby, která tomu zabraňuje. V mé zemi jsou to představitelé uhelné lobby nebo lobby automobilového průmyslu, ve Spojených státech je to spíše ropný byznys. Tito zástupci se snaží zpomalit nebo dokonce zastavit snahy o omezení emisí. To je jeden z hlavních důvodů, proč většina zemí neudělala dostatečné pokroky.

Takže když se Německo rozhodlo vypnout poslední uhelnou elektrárnu nejpozději do roku 2038, tak je to příliš pozdě?
Ano, to je rozhodně pozdě. Německo by bylo snadno schopné vypnout poslední uhelnou elektrárnu mnohem dříve. Je to jen otázka politiky.

Řekl byste, že jsme na cestě k tomu udržet nárůst teploty pod hranicí 1,5 stupně Celsia?
V současnosti nesměřujeme ani k udržení nárůstu pod hranicí dvou stupňů. Někdy zapomínáme na to, že se v Paříži státy shodly, že zastaví oteplování nejen pod, ale hluboko pod dvěma stupni. Hodně zemí by s Pařížskou dohodou nesouhlasilo, kdyby tou hranicí byly dva stupně. To je novinka oproti předchozím klimatickým dohodám.

Velký počet rozvojových zemí a malých ostrovních států náchylných na změnu klimatu na tom trval, protože z jejich hlediska jde o otázku přežití. Státy před pěti lety v Paříži slíbily, že se budou snažit, aby omezily oteplování. Ale stěží můžu ukázat na nějakou zemi, která by mohla prohlásit, že opravdu ukázala dostatečné úsilí. To platí i o německé vládě. Jistě, prosadila nějaká klimatická opatření – z velké části po tlaku protestního hnutí Fridays for Future, jak naše kancléřka otevřeně přiznala –, ale přesto se přijaté kroky nedají označit jako dostatečná snaha Německa udržet oteplování pod hranicí jednoho a půl stupně Celsia.

KDO JDE STEFAN RAHMSTORF?

Je německý fyzik, oceánograf a klimatolog. Zúčastnil se řady námořních expedicí a od roku 1996 působí v Postupimském institutu pro výzkum změny klimatu nedaleko Berlína, kde se studuje roli oceánů v klimatické změně. Také vyučuje na Postupimské univerzitě a patří mezi autory 4. hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu.

Mnohé země už slíbily, že dosáhnou nejpozději do poloviny století klimatické neutrality. Jak se na to díváte?
Myslím, že v téhle debatě se často zapomíná, že záleží na emisích oxidu uhličitého, které do té doby vypustíme. Takže ty scénáře, v nichž země dosáhnou v roce 2050 nulových emisí, závisejí na masivním snižování emisí, které by muselo začít prakticky hned. Politici vždy rádi slibují, že se něco stane za desítky let, protože za to pak nenesou odpovědnost.

Klíčové je přitom eliminovat emise velmi rychle. To znamená celosvětově snížit v nadcházejících deseti letech na polovinu. Nakonec nám zbydou některé emise, kterých je těžké se zbavit. To se týká například emisí ze zemědělství, u kterých to může trvat až do roku 2050. Jenže masivní snížení emisí bude muset nastat mnohem dřív.

Jak dlouho vydrží nahromaděný oxid uhličitý v atmosféře? Četl jsem, že to může trvat stovky let.
Velká část tam vydrží dokonce desítky tisíc let. Nelze uvést pouze jedno číslo, protože existuje více procesů odebírajících CO2 z atmosféry v různém množství a časovém rozmezí. V našem institutu jsme posledních patnáct let studovali střídání dob ledových pod vlivem toho, jak země obíhá Slunce. Jde o známé Milankovičovy cykly.

Náš výsledný klimatický model je schopný velmi dobře zopakovat střídání dob ledových v průběhu posledních tří milionů let. S jeho využitím můžeme ukázat, že další doba ledová by měla začít za zhruba 50 tisíc let. Ale do atmosféry jsme už oxidu uhličitého vypustili tolik, že to i za těch 50 tisíc let může zřejmě nástupu další doby ledové zabránit. Takto dlouho může oxid uhličitý ovlivňovat klima. Tento plyn se kumuluje v atmosféře podobně jako voda ve vaně, když zašpuntujete odtok. Proto zbývá jen omezené množství, které ještě můžeme vypustit, pokud chceme nárůst teploty udržet hluboko pod hranicí dvou stupňů.

Tak kyselé, že rozpustí mušle

Uhlík je také zadržován v půdě nebo v moři. Vaší specializací jsou právě oceány. Mohl byste popsat, co se s nimi teď v souvislosti s emisemi skleníkových plynů děje?
Oceány pohlcují až 30 % oxidu uhličitého, který vzniká při spalování fosilních paliv. Podobné množství zadržují lesy a zbytek, zhruba polovina emisí tedy zůstává v atmosféře. Oceány lidem zdarma poskytují ohromnou službu. Ale stejně jako lesy jsou ohrožené. Sílí na ně tlak globálního oteplování. To ovlivňuje množství kyslíku ve vodě, růst planktonu, biologickou produkci a s ní spojenou fotosyntézu, která je zodpovědná za pohlcování velkého množství CO2.

Vědci zkoušejí ‚přeprogramovat‘ trávení krav. Chtějí omezit vznik metanu, který přispívá k oteplování

Číst článek

Proces známý jako biologická pumpa přemisťuje oxid uhličitý do hlubších vrstev oceánu, čímž se dostává na dlouhou dobu pryč z oběhu. Jenže tato pumpa je teď ohrožena oteplováním a také okyselováním oceánu, což je další efekt vypouštěných emisí oxidu uhličitého do atmosféry. Celý ten systém se kvůli tomu vychyluje z rovnováhy. V moři se utváří kyselina uhličitá podobně jako v minerální vodě. Moře je pak kyselejší, což ohrožuje život v moři a biologickou produktivitu oceánů a také proces mořské biologické pumpy.

Víme, kdy by se oceán mohl stát nadměrně kyselým a přestat plnit funkce, které jste popsal?
V druhé polovině tohoto století budou některé části oceánu tak kyselé, že se v moři začnou rozpouštět mušle. S tím je spojené zvápenatění některých mořských organismů, jako jsou koráli nebo mikroplankton. Už nebudou schopné nadále růst. Bude také trochu záležet na teplotě vody. Nadměrně kyselými se nejprve stane studená voda v polárních oblastech a pak se to pomalu rozšíří. Tento proces už začal. Existují chovatelé slávek, kteří kvůli okyselování oceánu přesunuli své farmy z Aljašky na Havaj.  

Můžou lidé nějak situaci zlepšit tím, že změní svůj přístup k oceánům?
Na oceány je dnes vytvářen velký tlak. Jedním z hlavních problémů je nadměrný rybolov, který oceány enormně vyčerpává. Další problém je znečištění. Viditelnou část tvoří znečištění plasty, které v poslední době získalo velkou pozornost. Ale v dlouhodobém rámci bude představovat hlavní problém okyselování a změna klimatu. Už teď jsme svědky vymírání korálů. Polovina velkého bariérového útesu u australského pobřeží zahynula v posledních několika letech. V tomto případě to ale nezpůsobilo okyselování, ale ohřívání vody. Korály teď zabíjejí mořské vlny veder. Jediným řešením je naplnit závazek z Paříže, odklonit se od využívání fosilních paliv, a omezit tak vypouštění oxidu uhličitého.

I kdybychom teď zastavili veškeré emise, klima se bude zhoršovat dalších 30 let, varuje klimatolog

Číst článek

Jak by tyto změny v oceánech mohly ovlivnit systém mořských proudů, jehož součástí je například Golfský proud, který má vliv na podnebí v Americe i Evropě?
To je jeden z nenávratných bodů zlomu, které teď mezi vědci patří ke žhavým tématům. Už od 80. let minulého století panuje obava, že Golfský proud, který zajišťuje Evropě poměrně mírné klima, by mohl být zpomalen globálním oteplováním a změnit svůj stav. Fyzikálně tomu docela dobře rozumíme.

Principy proudění jsou objasněné už od 60. let a je jasné, že případná změna by měla nenávratné dopady. Velkou otázkou je, jak daleko od ní jsme. Bohužel na ni nemůžu dát odpověď. Panuje kolem toho velká nejistota, jak to v případě bodů zlomu bývá, protože spadají do nelineární fyziky. To znamená, že reagují opravdu velmi citlivě na konkrétní podmínky.

V případě Golfského proudu záleží na určitém rozložení teploty a salinity v oceánu, měnících se dešťových srážkách a tání ledu, které ovlivňuje salinitu. Proto neumíme říct, kde přesně tento bod zlomu leží. Může to být globální oteplení o dva, tři nebo čtyři stupně. Nikdo přesně neví. Druhou otázkou je, jestli se k tomuto bodu blížíme a vidíme nějaké změny. V posledních letech přibývá solidních důkazů svědčících o tom, že Golfský proud se od poloviny minulého století zpomalil o 15 %. Také existuje několik paleoklimatických studií založených na průzkumu mořských sedimentů, které nasvědčují, že Golfský proud je teď nejslabší za přinejmenším posledních tisíc let.

Vymírání korálů

Zůstaňme u bodů zlomu, které můžou způsobit nenávratné změny. Server Carbon Brief před časem v obsáhlém článku analyzoval v souvislosti se změnou klimatu devět takových bodů. Vedle narušení podmořských proudů mezi ně zařadil například tání permafrostu. Kterému bodu by podle vás měli lidé především věnovat pozornost?
Tím, který zřejmě právě překračujeme, je vymírání korálů, kdy začíná být mořská voda příliš teplá na to, aby v ní přežili. Mezivládní panel pro změnu klimatu v nedávné zprávě konstatoval, že pokud dosáhneme nárůstu o dva stupně, prakticky žádní koráli nepřežijí. Pokud nárůst teploty udržíme do 1,5 stupně, je velká šance, že přežije třeba deset až třicet procent z nich. I tak je to špatná situace, ale zachráněny by byly aspoň nějaké. To má samozřejmě vliv na stovky milionů lidí, jejichž život je spjatý s bohatstvím ryb, které na korálech žijí, ať už kvůli potravě nebo ve spojení s turismem. Ale korálové útesy také chrání pobřeží jako nárazník před vlnami a bouřemi.

Nové studie rozbíjí argumenty popíračů klimatické krize. Současné oteplování nemá v historii obdoby

Číst článek

Další bod zlomu, který trápí celé lidstvo, tedy přinejmenším přímořské země, je tání ledových příkrovů v Grónsku a západní Antarktidě. V případě západní Antarktidy přibývá důkazů, že už jsme tento bod překročili. To by znamenalo postupný nárůst hladiny oceánů o tři metry, což bude mít devastující dopady na mnoho pobřežních měst.

Jak dlouho to potrvá? To mluvíme o konci tohoto století, anebo vzdálenější době?
Dobrou zprávou je, že se to nejspíš nestane velmi rychle. Sice už to začalo, ale než led úplně roztaje, uběhne mnoho století. Bod zlomu neznamená, že nutně půjde o rychlou změnu, ale že už ji nemůžeme zastavit. V případě Grónska odhaduje Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) bod zlomu při oteplení mezi jedním a čtyřmi stupni. Osobně nevěřím tomu vyššímu číslu. Myslím, že to bude někde mezi jedním a třemi stupni. Pokud by roztál všechen led v Grónsku, hladina oceánů by vzrostla o sedm metrů. To by byla katastrofa a měli bychom tomu předejít za každou cenu.

Tohle tání se také děje pomalu. Bod zlomu v tomto případě nebude žádný dramatický okamžik. Vůbec si ho nevšimneme, ale potom už nebude návratu. Grónský led roztaje bez ohledu na další oteplování s pomocí vnitřních procesů. Tím hlavním v případě Grónska je, že ledový povrch se táním dostává níž a níž v atmosféře. V současnosti je ve výšce tří tisíc metrů, kde je chladno jako v horách. Jakmile se dostane do nižších pater atmosféry, rozběhne se začarovaný kruh, ve kterém postupně úplně roztaje.

Pokud dosáhneme nárůstu o dva stupně, prakticky žádní koráli nepřežijí | Zdroj: Fotobanka Pixabay | CC0 Public domain,©

Zodpovědní 100 % oteplování

Zajímalo by mě, co byste řekl člověku, který by namítl, že klima se mění už miliony let a není jisté, jak velkou mírou se na aktuálních změnách podílejí skleníkové plyny vypuštěné lidmi?
Za prvé bych se takového člověka zeptal, jak ví, že se klima vždycky měnilo? Dozvěděl se to od nás paleoklimatologů, protože my tyto jevy studujeme. Já jsem tomu zasvětil celou svou vědeckou kariéru a můžu vám říct, že paleoklimatologové patří k těm, které globální oteplování způsobené člověkem nejvíce znepokojuje. Byl jsem jedním z vedoucích autorů paleoklimatické kapitoly ve čtvrté zprávě IPCC a vedli jsme ustavičné diskuse s tvůrci klimatických modelů, kteří se zabývali novodobou změnou klimatu, protože jsme byli daleko znepokojenější než oni. My totiž víme, jak je zemské klima ve skutečnosti nestabilní.

A jak víme, že současné změny jsou způsobené lidmi? Protože rozumíme fyzice. Globální teplotu můžete změnit pouze za předpokladu, že se změní energetická rovnováha. Musíte přidat velké množství energie ve formě tepla. Víme, jaká je radiační rovnováha Země. Neustále ji monitorujeme pomocí satelitů. Víme, že oxid uhličitý v atmosféře absorbuje infračervené záření, a že na Zemi pak dopadá z atmosféry více tohoto záření. To jsou všechno změřená fakta, kterým rozumíme už mnoho desítek let. Ve zprávách IPCC najdete, jakou přirozenou změnu klimatu ve 20. století způsobila vulkanická činnost, proměnlivost slunečního záření nebo vnitřní proměny klimatického systému. Zjistíte, že ve srovnání s vlivem přibývajících skleníkových plynů v atmosféře tvoří jen malý podíl. Navíc některé přirozené jevy, jako změna solární aktivity nebo sopečná činnost, měly od roku 1950 opačný efekt – naopak přispívaly k ochlazování.

Klimatolog: Nevím, jestli může fungovat uhlíková neutralita. Oteplování je technologickou příležitostí

Číst článek

Proto když vezmeme v úvahu i tyto další aktéry, jsme podle těch nejlepších odhadů zodpovědní za více než 100 % globálního oteplování. A i od klimatoskeptiků můžete každé dva roky slyšet, že jsme na pokraji ochlazení nebo malé doby ledové kvůli snížení solární aktivity. Tyhle predikce zatím vždy dopadly špatně a související vědecké články musely být staženy kvůli očividným chybám. Oproti tomu předpovědi seriózních vědců, kteří predikují globální oteplování od poloviny 60. let, se potvrdily.

Vy jste se podílel na sepsání 4. zprávy IPCC o oceánech. Mezivládní panel pro změny klimatu ale někdy bývá kritizován, že jeho zprávy nejsou čistě vědecké. Co byste řekl člověku, který by vám namítnul, že o těch zprávách, které sestavují vědci, země hlasují a v pozadí je polická agenda?
Myslím, že nejdřív je třeba porozumět procesu, jak Mezivládní panel pro změnu klimatu pracuje. Jde o dobrovolné úsilí tisíců nezávislých vědců z celého světa, kteří mají různé politické názory a pocházejí z rozmanitých kultur. Představa, že jsou všichni součástí jakéhosi levicového zeleného spiknutí, je jedna z těch nejméně pravděpodobných konspiračních teorií, které znám. Politický vliv je přísně omezen pouze na souhrny zpráv pro politické činitele. O těchto dokumentech hlasují představitelé vlád, řádek po řádku.

Já jsem celý tento proces zažil. Trvalo to celý týden, kdy sedíte ve velké místnosti s představiteli vlád. Na obrazovce před vámi se objevují jednotlivé věty ze souhrnu a každý může vznést námitku. Můžu vás ujistit, že jednotlivé vlády se rozhodně nesnaží, aby ten dokument vyzníval příliš dramaticky. Naopak se pokoušejí jeho vyznění zmírnit. Delegace z Číny, Saudské Arábie, Ruska a USA jsou nechvalně známé tím, že se snaží výsledek utlumit. Na konci celého procesu proto závěrečné shrnutí nepůsobí tak ostře, jako kdyby ho sepsali pouze nezávislí vědci.

Co je pro vás teď základní otázka spojená se změnou klimatu, na kterou byste chtěl jako vědec znát odpověď? Může to být přímo spojené s vašimi výzkumy, otázka, na kterou myslíte, když jdete spát.
Na to je velmi těžké odpovědět, protože jsem začal pochybovat o tom, jestli ještě vůbec nějaké další vědecké informace o změně klimatu můžou pomoct. Víme toho už dost a víme to dlouho. Lidstvo ale nedokáže jednat a nebere ty informace dostatečně vážně. Já vážně nevím, jaké další vědecké poznatky bychom ještě mohli přinést, abychom to změnili.

Ale klíčová věc, kterou vidíme v poslední době, jsou extrémní projevy počasí, které jsou kritičtější a intenzivnější. Právě extrémním dešťům, vlnám veder, požárům nebo suchům se teď věnujeme. Jsou to opravdu hrozivé jevy. Víme, že dynamika v atmosféře a proudění vzduchu se mění a umocňuje extrémy. Opravdu bych rád lépe porozuměl detailům a tomu, jak to celé funguje, abychom se mohli lépe připravit na to, co je před námi.

Možná je teď na společenských vědách, aby víc prozkoumaly, jak by mohli lidé lépe reagovat na změnu klimatu a něco změnit? 
Ano, i když si nejsem jistý, jestli všechny ty společenskovědní studie, které už na tohle téma existují, měly na politiku nějaký opravdový vliv.

Koronakrize nepomůže

Řada lidí včetně mnoha vědců poukazuje na to, že teď čelíme dvěma globálním krizím - koronavirové a klimatické. Pokud s tím souhlasíte, vidíte nějaké podobnosti a souvislosti mezi nimi, které by nám mohly pomoct jim porozumět a řešit je?
Koronakrize je podle mě dokladem toho, že politici dokážou naslouchat radám vědců, jednat včas a můžou tak udržet hlavní hrozbu a krizi pod kontrolou. To je velmi povzbudivé. Stejně můžou jednat i v případě klimatické krize. Společným rysem těchto dvou krizí je, že včasná reakce je naprosto klíčová. Pokud byste čekali příliš dlouho, tak tu hru prohrajete. V případě koronakrize je to jasné kvůli exponenciálnímu růstu případů. Země, jež pozdržely svá opatření, jako Velká Británie, která týden vyčkávala, mají mnohem vyšší úmrtnost oproti státům, kde zakročily včas.

Epidemiolog: Přijdou další ‚vlnky‘ epidemie. Bylo by hloupé, kdybychom na ně nebyli připravení

Číst článek

V případě klimatické krize je důležité jednat včas kvůli hrozícímu překročení bodů zlomu v klimatickém systému, o nichž už jsme mluvili. Řada efektů se totiž projeví až se zpožděním. Připomíná to situaci na Titaniku, který pluje přímo proti ledovci. Nemůžete změnit kurz deset metrů od něj. Musíte to udělat v předstihu, protože v systému funguje velká setrvačnost. Proto v případě klimatické krize nemůžeme ztrácet čas a musíme jednat opravdu rychle už teď. Nemůžeme si dovolit řešit koronavirus jako prioritu. Musíme řešit obě krize současně.

Vedlejším efektem pandemie a souvisejících opatření je mimo jiné i celosvětový pokles emisí CO2. Pohlížíte na to snížení s optimismem, anebo se obáváte, že země po pandemii budou ve snaze nastartovat ekonomiky brát na emise menší ohledy než dřív?
Tenhle pokles emisí rozhodně není udržitelný. V prvé řadě jsme za něj hodně zaplatili ekonomicky a za druhé, jakmile se hospodářství vrátí do normálu, vzrostou i emise. K zažehnání klimatické krize musíme udělat něco úplně jiného. Je třeba zcela přebudovat naší energetiku a ekonomiku takovým způsobem, že budeme mít k dispozici čistou energii. To si žádá strukturální změnu a obávám se, že ta teď bude odložena. Řekl bych, že koronakrize a s ní související globální pokles emisí o několik procent, nám vůbec nepomůžou.

Vím, že tahle otázka se řeší trochu jinak ve společenských a jinak v přírodních vědách. Zajímalo by mě, kde vy osobně vidíte hranici mezi vědou a aktivismem, který usiluje o změny v politickém slova smyslu?
Svou roli vědce vidím v informování veřejnosti. Nemyslím si, že má úloha má končit publikováním ve vědeckých časopisech, které si přečtou pouze mí kolegové a různí odborníci. Řekl bych, že když jako vědec vidíte jednoznačnou hrozbu pro společnost, tak si to nemáte nechávat pro sebe a měl byste informovat veřejnost. To se snažím dělat já a mnozí mí kolegové. Stejně se chovají i epidemiologové v případě pandemie onemocnění covid-19. Oni také poskytují veřejnosti nejnovější poznatky o koronaviru.

Mnozí lidé se kvůli obavám z postupující změny klimatu snaží měnit své zvyky, omezit emise z dopravy i v dalších oblastech. Nejvíc emisí přitom ale pochází z energetiky a velkých společností. Co by podle vás běžní lidé měli dělat, aby co nejúčinněji přispěli ke snížení emisí skleníkových plynů?
Každý samozřejmě může provést změny ve svém vlastním životě. Pokud mají tu možnost, můžou si na střechu nainstalovat solární panely. To jsem udělal i já. Moje rodina také nemá auto. Na dovolenou necestujeme letadlem a tak dále. Ale nakonec tou nejdůležitější věcí je se veřejně angažovat v hledání politického řešení této krize. Teď všichni sedíme doma, skoro nikdo necestuje letadlem a očekáváme snížení emisí zhruba o 8 procent. Toto není cesta kupředu. Musíme najít politické řešení a přestavět naši energetickou síť. Tenhle problém nemůžeme vyřešit jako jednotlivci. Nejdůležitější je o tom mluvit, zúčastnit se protestů a ve volbách volit tak, abychom se pohnuli kupředu ke klimatickým řešením.

Štěpán Sedláček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme