Herec a propagátor gastronomie Lukáš Hejlík poznal šikanu z obou stran – jak z pozice šikanovaného, tak z pozice šikanujícího. „To, že jsem někoho šikanoval, mně došlo po třiceti letech,“ říká. O tom, jak si to uvědomit, ale také jak zasáhnout nebo jak se se šikanou vyrovnat, mluví v podcastu Českého rozhlasu Šikana.

Podcast Šikana Praha 18:53 25. května 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vy prý máte zkušenosti se šikanou z obou stran. Mohl byste nám to blíž vysvětlit a popsat?
Máte skvělé informace. Já už jsem se o tom někde svěřil a právě mi to celé až došlo, když jsem měl jednou veřejně o šikaně promluvit, že jsem něco takového dělal. Celou tu dobu jsem si na to nedokázal vzpomenout a začal jsem na to vzpomínat. Není to nic hezkého.

‚Nejde o to, že bych přišel domů s modřinou, ale o modřiny na duši.‘ Šikanou si prošel i herec Piškula

Číst článek

Zároveň jsem si říkal, jestli o tom znovu dál veřejně mluvit. Dokonce moje žena říkala: už o tom moc nemluv. Ale já si myslím, že to je důležitý. Byla to situace, kdy mi buď bylo ubližováno, ale byla i situace, kdy jsem někomu ubližoval i já.

V jakém momentu jste si uvědomil, že někoho šikanujete?
Já se obávám, že až mnohem, mnohem později. To je vlastně na tom to nejhorší. Mně to došlo vážně až teď, při kampani, která pomáhá dětem se svěřovat, tenkrát se příznačně jmenovala „Nenech to být“ a mně to došlo až u toho. Můžu říct konkrétně, co to bylo.

Nešlo o nic fyzického, ale třeba na školní fotce, znáte to pekelný školní focený, když se musíte seřadit, tak jsem jednoho kluka, kterého jsem neměl rád, vymazal špendlíkem z  fotky, přečmáral mu obličej. Ve třídě jsem byl tak dominantní, že to po mně dělaly i ostatní děti.

Chudák viděl, jak si ho všichni na můj popud vymazávají z fotky. Tehdy jsem si o tom nemyslel téměř nic, ale když jsem se nad tím měl zamyslet, tak mi došlo, jak příšerný to asi je a jak nehezky mu u toho muselo být.

Říká se, že někdo někoho šikanuje, protože byl sám předtím šikanován. Bylo to tak i u tebe?
Na tom něco bude. Já dělám divadlo, které se jmenuje Listování. Jezdíme po celém Česku a máme představení Jak být klukem a Jak být holkou, moc doporučuji tyhle dvě knížky a šikana je jedno z témat. Tam říkáme, že i ten nejvíc hustý frajer/ka, který na vás dotírá, tak to dělá proto, že si léčí nějaký nedostatek, nějakou svoji nejistotu, což je něco podobného. Vždycky nějaký důvod je.

Taky si pamatuju, když jsem byl šikanovaný já... Každý kdo někdy sbíral hluchavky, ví, co je to nasbírat celý papírový pytlík. Tak při tom sběru hluchavek, když jsem měl celý pytlík, několik hodin práce, tak přišel kluk, který mě neměl rád, vzal ho a rozprášil. Já jsem se potom hned rozbulel. Ten stejný kluk mi dával tzv. bumbák na koupališti, to znamená, že vám drží hlavu pod vodou.

Člověk panikaří a fakt to není hezký. Taky si pamatuju takové situace. Jsem extrovertní, žoviální typ a vidím i na svých dětech, že jsou taky takové, proto se jim s tímto svěřuji. Chtěl jsem si získávat větší a větší pozornost ve třídě, a proto jsem dělal takovéto neuvážené věci.

Když nás někdo šikanuje, v jakou dobu a jak mu máme říct, ať přestane?
Asi kdykoli, hlavně to říct, nenechat to být. Dost možná to k ničemu nebude, ale ideálně nemlčet. Na člověku leží deka toho, „ještě k tomu budu bonzák“, ale prostě ne. Nebylo to příjemný a může to být jenom horší a bude se to zhoršovat.

On to dělá proto, aby ublížil, a ještě mu to dělá dobře. Je tam ta dopaminová vlna. V tom bude dost možná pokračovat buď u vás, nebo u někoho dalšího. Kdykoli to říct kamarádům, rodičům, učitelů, jeho kamarádům.

‚Došlo mi to po 30 letech‘

Co mám dělat, když na moji prosbu o pomoc dospělí nereagují? Stalo se to vám?
To už si nedokážu vzpomenout. Je to těžký. Říct to zase někomu dalšímu, zkoušet to dál a dál. Dnes je povědomí mnohem širší, než bylo za mě a dnešní děti jsou v tomhle mnohem uvědomělejší, než jsem byl já v 80. a 90. letech, což je dobře.

Všichni dnes slyšíme, jak jsou děti pořád na TikToku. Jsou, ale dospělí jsou na něm úplně stejně, ale zároveň máte mnohem větší přísun informací a mnohem širší rozhled. Netýká se to jen dětí z měst, ale kohokoli z nejmenší vesnice, protože na sociální síti jste si všichni rovní.

Jak si člověk uvědomí, že někoho šikanuje? Myslíte si, že mu to musí někdo říct, nebo si to sám uvědomuje, a proto to dělá, kvůli dobrému pocitu?
To už je možná na nějakého psychologa. Podle mého názoru to na začátku určitě neví. Kdybych já mluvil podle své zkušenosti… mně to došlo po třiceti letech, což je strašný. Dost možná to ten člověk neví.

Asi záleží jak moc a jak dlouho to trvá. Těžko říct. Člověku nedochází, jak kruté to může vůči druhému být, proto ani nemá nadhled nad tím přemýšlet. Když už mu to dělá dobře, tak začíná mít vážné problémy.

Radši bych dostala facku, ta nejistota se nedá vydržet, říká dívka. Metod kyberšikany nezastavitelně přibývá

Číst článek

Když vidím nějakou fyzickou šikanu, jak mám zasáhnout, aby se ta šikana nepřesunula na mě?
Záleží na povaze každého z nás. Můžeme si představovat, že rytířsky člověk zařve Stop! Není mi to příjemný, nedělej to tomu druhému, mně, komukoliv. Asi bych se vůbec nebál do toho vzít okolí. Já taky nejsem úplně typ, co by se rval, ani si to nemusím představit. Vůbec by mi teď nevadilo ukázat okolí, co mi teď dělá.

Ne z pozice toho, že jsem žalovníček, ale zkusit dát varovný signál a postavit ho před to, aby si začal uvědomovat, že to není příjemné. Možná to nepomůže. Nedokážu si to vůbec představit.

Občas se mi stalo, že jsem byl svědkem hádky, ne-li rvačky a nejsem typ, který by mezi ně skočil a začal je fyzicky rozdělovat, ale řval jsem na ně: co děláte, neblázněte, jsou tady kolem vás další. Taky nejsem žádný velký rytíř, ale spontánně jsem takto reagoval.

Jaká je hranice mezi zábavou a šikanou? Jaká byla ta vaše?
Malá. Na začátku to udělám z emoce, vracím se k vymazání na fotce, vidím, že to dělají ostatní a to se mi líbí, že já jsem „king“ a někdo to dělá podle mě. Najednou to pro mě může být i zábava. O to je to celé horší a krutější. Možná to má k sobě blízko. Opět se odvolávám, že člověk si sám se sebou léčí nedostatek a nejistotu.

Na tomhle něco bude. Je to něco nevyřešeného. Získávám pozornost, ptá se: Jsem dostatečně dominantní? Bere mě někdo vážně? Když udělám tohle, všimne si toho někdo? Dá se dělat spousta jiných věcí, než ubližovat vašim kamarádům nebo okolí.

Je lepší být šikanovaný nebo šikanovat?
Nejlepší by bylo nebýt šikanovaný. Kdybych měl zvolit, možná je lepší být šikanovaný, protože člověk se s tím zvládne vyrovnat a třeba někoho pochopit, proč to dělal. Já se snažím sám sebe pochopit, proč jsem to dělal a myslím, že jsem pár důvodů řekl. Asi bych měl toho kluka potkat a říct mu, že mě to mrzí po třiceti letech. Což bych měl udělat.

Jak jste se vy se šikanou celkově vyrovnal? Myslíte si, že je to úplně za vámi, nebo v sobě máte pořád pocit křivdy nebo viny?
Mluvím o tom. To je jedna z forem. Naopak jsem s tím souhlasil a neposlechl svoji ženu a dělám to. Myslím si, že zpětně tomu můžu tím pomoct a nějak to odčinit a odpustit. I to představení, o kterém jsem už mluvil, které už viděly desítky tisíc lidí po všech školách v Česku. To mám radost. Myslím, že to představení má dobrý vliv.

‚Lidi hejtujou pořád‘

Vy jste teď celkem slavný. Ale i slavní lidé jsou často šikanovaní, protože je spousta lidí sleduje. Nemáte strach, že by se to někdy vrátilo?
To vy mladí víte určitě líp než my, kteří se s tím vyrovnáváme mnohem hůř. S dcerou jsme měli veřejný televizní projekt a já jsem se jí ptal, jestli je připravená, že lidé tam budou třeba psát zlý komentáře a ona mi na to řekla, že lidi hejtujou pořád. Vy velmi často znáte tu situaci, zatímco my vzpomínáme na dobu, když se takhle veřejně nikdo nevyjádřil.

Často to neumíme zpracovat tak dobře, ale snažíme se s tím nějak vypořádat. Já se v tomhle prostředí pohybuji docela dlouho, takže vím, že taková je hra. Já zaujímám protiútok milým, laskavým a přesto dost jasně adresovaným komentářem. Pokud se to týká komentování a sociálních sítí, tak si myslím, že tam to v poslední době velmi ujíždí a tam se lidi doslova šikanují a jsou tam odvážnější než z očí do očí.

Když je člověk šikanovaný, nebo naopak šikanuje, je tam asi spousta pocitů. Jsou si některé z nich podobné?
Člověku, kterému je jakkoli ubližováno, je strašně smutno a úzko. To je právě ten beznadějný pocit, který je ve výsledku to nejhorší, tady nejde o modřinu a rozsypané hluchavky. Jde o to, jak hodně je ti těžko. Ne každý se s tím umí vyrovnávat, takže si umím představit, že to dokáže napáchat na tom šikanovaném docela dost škody a následků a to i v mnoha budoucích letech.

Dovedu si představit, že se mnohem hůř bude dotyčný dál pohybovat v jakýmkoliv kolektivu, od vysoké školy až po pracovní kolektiv. Může to mít spoustu nedozírných následků. Ale asi společné emoce tam nebudou. Myslím, že ten, kdo to dělá, má úplně jiné emoce než ten, komu to dělá.

Ponižování a nepřiměřené nároky. Šikana probíhá i mezi učiteli, upozorňuje expertka

Číst článek

Říká se, co tě nezabije, to tě posílí. Myslíte si, že to platí i o šikaně?
Já jsem generace, která ještě takhle vychovávaná byla. Jsem rád, že vaše generace už zažívá skloňování slova well-being a takovéto pro nás novoty. Moje generace na to často neumí reagovat a bere si to k srdci. Když jsme my tohle přežili, tak to přežije každý a automaticky tak přenáší na své děti a další generace to, že to tak také musí být.

Já se často věnuju gastronomii, kde je to úplně ukázkové. Tam se z toho stává armáda. Když tě někdo šikanoval, přežiješ to a budeš šikanovat dál. Třeba v gastronomii se šikanuje do dneška. Spousta slavných kuchařů má velmi dobré zkušenosti z Londýna a to je na hraně šikany.

Vy tam pracujete 14 hodin a pak aby vás kuchař před všema ponížil, tak vám řekne: rozmontuj sporák a do rána ho slož. Já se druhý dne vrátím a musí to být hotový. Oni vás schválně týrají a nechají trpět, abyste tohle přežili a získali si tím pozornost a potom vám řeknou: seš s náma.

Tohle se dřív dělalo, když byla povinná vojna. Můj bratr byl na vojně šikanovaný tak, že z ní utekl. To je dezerce a trestný čin. Pak musel sedět a museli třeba jíst housky s indulonou a takovýto tvrdý věci. Myslím si, že tohle už se naštěstí neděje v takové míře.

Možná tě to posílí a slyšíme velmi často, že za sebou třeba nemáme vojnu, ale já si myslím, že je mnohem lepší být v těchto věcech liberální a otevřený a dělat si k tomu individuální postoje a názory. Ať se mi líbí starý nebo nový věci, já bych se v tomhle nechtěl škatulkovat.

Redakce Rádia Junior, tkz Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít