Dnes je Zdeněk Piškula filmový i divadelní herec, který zazářil i v taneční soutěži StarDance. I jeho sebevědomí ale pochroumala šikana. Prožíval ji téměř celou základní školu a bál se s tím někomu svěřit. „Každé ráno, když jsem se probudil, přál jsem si, aby už byl večer a já mohl jít zase spát.“ I když šikanu nakonec ustál, mohl se jí zbavit daleko dřív. Jak? Radí společně s psychoterapeutkou Renatou Vordovou v podcastu Českého rozhlasu Šikana.

Podcast Šikana Praha 17:26 25. května 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak to bylo tedy s tebou?
Já jsem zažíval šikanu od třetí do deváté třídy, kdy jsme se s rodinou přestěhovali do baráku na okraji Prahy, na vesnici. Byl jsem ten blonďák s patkou, který chodil v košilích, pořád čistě a perfektně oblečený. A to do školy, kam docházely naprosto běžně děti v teplákách a vůbec neměly to nastavení, že do školy se musí chodit pěkně oblíkaný. Což zpětně oceňuji. To byl první spouštěč – to, že jsem odlišný – pak začala ta šikana.

To byla třetí třída?
Ano, třetí třída. V první a druhé třídě jsem chodil na úplně jinou školu a tam to bylo naprosto v pořádku. Nic se tam nedělo.

Takže přišlo do kolektivu nové dítě...
...a nějak se mu moc nepodařilo začlenit.

To je tak vždycky. Je to těžké pro každého, přijít do nového kolektivu. Ty jsi nějak vnímal, že jsi něčím „jiný“?
Upřímně musím říct, že mám celé tohle období od třetí do deváté třídy docela v mlze. Asi se to přirozeně snažím vytěsnit. Nějaké začátky nebo emoce si příliš nepamatuji, takže budu mluvit spíše ve fragmentech. Nikdy jsem neměl pocit, že bych byl odlišný, nijak jsem to nedával najevo. Ale vím, že jsem byl ten kluk, který nikdy nežaloval, nikdy nebrečel. Nebyl jsem žádný outsider, spíše exhibicionista, což mohlo taky někoho štvát.

A ty jsi říkal od třetí do deváté třídy? To jsi byl pořád na stejné škole?
Ne, potom jsem ještě přestoupil v sedmé třídě na jinou školu, ale ne proto, že bych zažíval šikanu, ale kvůli výuce. Chodil jsem domů se samýma jedničkama bez toho, aniž bych se musel nějak více učit. A rodiče měli pocit, že by mě před střední školou měli přesunout někam, kde budu mít k učení větší motivaci. Ale i tam šikana pokračovala, protože jsem si to přenesl z té své předchozí školy.

Jaké byly formy té šikany?
Mám pocit, že to začalo verbální šikanou a ponižováním, kdy jsem slýchával, že jsme celá naše rodina ze zkumavky. Že jsem jiný, než ostatní. I teď, když to říkám, cítím, jak to mnou projíždí, přitom je to docela banalita.

Šikanovali i herce Piškulu, to období má v mlze. Následky neřešení jsou nedozírné, varuje psycholožka

Číst článek

No a časem následovala i fyzická šikana, kdy na škole začal být populární mezi spolužáky wrestling. Byli jsme malí a mysleli si, že je to všechno doopravdy, takže jsme jednotlivé triky chtěli sami vyzkoušet. A já jsem byl ten panáček, na kterém se to zkoušelo. Pamatuji si, že si mě jeden z těch kluků hodil přes rameno a spadl se mnou na zem. Potom mě shazovali ze schodů, hlavou dolů, jako na klouzačce... Nejde ani tak o to, že bych přišel domů a měl modřinu, ale především o modřiny na duši. Že jsem se cítil neustále ponížený a ponižovaný.

Říkal jsi, že tebou ty pocity projíždějí ještě dodnes.
Možná mnou projíždí, že to byla taková první forma toho ponížení. Že se mi najednou všichni okolo smáli a já byl uprostřed. Důvod, proč jsem to nikdy neřekl třeba doma a proč jsem to tajil, je, že jeden z těch agresorů mi vyhrožoval, že jestli mí rodiče přijdou někdy do školy, tak jeho strejda je kulturista a všechny je zmlátí. Tomu vím, že jsem uvěřil, protože má dětská mysl si pod kulturistou představila třímetrového chlapa, který se všemi zatočí.

Paradoxně, já jsem se s těmi kluky normálně kamarádil a chodíval s nimi ven. Dolézal jsem za nimi a chtěl se s nimi bavit. A mám pocit, že jsem si postupem času pro ty rány sám šel.

To je součástí procesu šikany, že ty sám v průběhu času přijmeš svou roli. Tys zmínil, že sis šikanu s sebou přenesl do té další školy. Z toho, jak jsi to popisoval, i když to zní zvláštně, tak ses naučil roli někoho, z koho je možné si dělat srandu a koho je možné ponižovat. A paradoxně, jako by ti v tom bylo dobře.
Jasně, protože jsem někam patřil. Zároveň mě na střední škole potkalo to, že jsem si říkal: „Kdo vlastně jsem a jak se chová opravdový Zdeněk?“ Jak se chovám, když mám z něčeho radost, když jsem smutný... Byl jsem úplně ztracený.

Je to logické, protože tvá role původně byla plnit přání ostatních. Potom se pořád vracejí otázky, jako: „Můžu mít jiný názor než oni? Nezmlátí mě, když ho řeknu?“
Dodnes cítím, že je pro mě náročné udržet si svůj vlastní názor a stát si za ním. Když cítím, že přichází názorový střet, je to pro mě těžké. A to i přesto, že třeba vím, že to mám odůvodněné a zvládnu to vyargumentovat, tak je mi ten střet fyziky nepříjemný.

I to mohou být následky neřešené šikany.
Ano, já jsem to neřešil. Našim jsem to řekl někdy mezi řečí v 18-19 letech. A oni tím byli překvapení. Sice jsem několikrát před koncem prázdnin brečel, že nechci zpátky do školy, ale rodičům jsem nikdy neříkal ten důvod. A oni to nemohli vědět, protože žádnému dítěti se nechce po prázdninách do školy.

‚Syna jsem našla ležet zbitého na toaletách.‘ Když škola říká, že šikanu nemá, je to začátek problému

Číst článek

Každé ráno, když jsem se probudil, přál jsem si, aby už byl večer a já mohl jít zase spát. Protože spánek byl pro mě únik někam jinam. Vždycky, když jsem si lehnul do postele, tak mi bylo dobře.

Minecraft jako únik

A měl jsi ještě jinou formu úniku?
Hrál jsem videohry a vím, že třeba čtyři roky v kuse jsem hrál Minecraft, což je hra fungující na principu světa, který si sám hráč postaví. Je tam za tu postavu, schovaný za počítačem a je mu dobře. V tomto světě se ale zároveň dá jiným hráčům ničit domy a všechno možné... Což jsem taky dělal a měl jsem z toho vlastně i docela radost. Teď se za to trošku stydím.

Jak ty to vlastně teď máš s důvěrou k lidem?
Asi navážu v tom, že když jsem přecházel na střední školu – konzervatoř – tak tam jsem od prvního dne věděl, že to budou nejlepší roky mého života. Protože jsem tam byl s lidmi, které zajímala stejná věc, byli stejně naladění a mohl jsem tam začít znovu. Takže jsem dostal i možnost se znovu najít.

Našel jsem si tam partu nejlepších kamarádů, se kterými se kamarádím dodnes. A pak tam také fungovalo propojení mezi vyššími a nižšími ročníky. Vím ale, že jsem měl i přesto problém bavit se s těmi kluky mého věku, které jsem neznal tak dobře, jako své nejlepší kamarády. Byl jsem z toho vždycky nervózní, a to jsme se potkávali dost často. Měl jsem pořád pocit, že se ode mě něco očekává.

A ty ses ještě někdy viděl s těmi kluky, kteří tě šikanovali?
Ne. Nějaké třídní srazy byly a já jsem přemýšlel, jestli tam mám jít a postavit se tomu. Popovídat si s nimi. Jenže se mě vždycky zmocnil strach. I teď, v mých 25 letech, kdy je zbytečné mít tento dětský strach, tak tam ten zárodek pořád je. Došlo mi, že voda času teče a ti lidé, stejně jako já, už jsou někde jinde. Zbytečně by se tak otevíraly nějaké bolístky z dětství, které by nic nevyřešily.

Základ: svěřit se

Když se na to podíváš z dospělého nadhledu, je něco, co by ti jako dítěti pomohlo?
To nejlepší, co bych mohl udělat a utnout to už v té třetí třídě, by bylo, říct to někomu dospělému. Děti samotné to nejsou schopné vyřešit. Ani dospělí si často neumějí poradit se šikanou na pracovišti. Musí přijít někdo zvenčí a zasáhnout. Pak se to samozřejmě bude řešit soukromě a interně. Což je další věc, které jsem se bál – že se to rozkřikne po celé škole a že se mi budou smát úplně všichni.

Zažili jsme i případ, kdy šikana na pracovišti skončila smrtí. Řešení chce velkou odvahu, říkají odborníci

Číst článek

Rád bych všem dětem řekl, že ačkoliv se to zdá strašně těžké – že to nejde nikomu říct, ani se z té šikany nijak dostat – tak já už z toho dospělého pohledu vidím, že je to ve skutečnosti strašně jednoduché.

Ve třídě ale byla jistě i spousta dětí, kterým ta šikana také vadila. Kdyby se zvedly a upozornily na to, tak by to trápení bylo také menší. Což je zase můj apel na ostatní děti, aby na podobné případy upozorňovaly, protože nejde o žalování.
Ano souhlasím. I já jsem měl pocit, že bych žaloval. Ale to by nebylo žádné žalování. Právě naopak.

Změnilo se něco ve chvíli, kdy ses začal objevovat třeba v televizi?
Když jsem nastoupil do sedmé třídy, na už svou třetí základku, tak jsem v té době začínal točit. A i to přineslo velkou nevoli, protože už jsem byl „ten otloukánek“ a točení to jenom umocnilo.

Na druhou stranu jsem byl v pubertě, opravdu jsem pracoval a vydělával jsem si vlastní peníze, takže si myslím, že mi to také trošku přerostlo přes hlavu a mohl jsem působit v nějakých situacích namyšleně. Pořád v tom ale hrála roli i puberta, takže mě často dohánělo to, že cokoliv jsem udělal puberťáckého, tak se to otočilo v to, že jsem namyšlený.

I kdybys byl namyšlený, tak ti nikdo nemá právo ubližovat.
Chápu ale, že když se někdo chová jako namyšlený vůl, tak to může vybízet k nějakému skrytému posmívání. Neříkám, že je to správně, jenom, že tomu rozumím.

Přemýšlel jsi někdy o tom, že by sis ublížil?
Tato myšlenka tam naštěstí nikdy nepadla, protože jsem vždycky po návratu ze školy domů, měl „safe“ prostředí. Rodina fungovala skvěle, babičky bydlely všude okolo. U rodiny jsem se vždycky schoval a bylo mi tam dobře, takže to není opravdu tak, že bych měl celé dětství v totální temnotě.

Je asi dobře, že v té době ještě nebyly chytré telefony, takže v kyberprostoru byl klid. Když se někomu něco podobného děje ve škole a po návratu domů ho znovu šikanují v kyberprostoru, tak se člověk nemá kam schovat. Je to o to těžší.
To samozřejmě je. Ale vždycky se dá ještě ten telefon vypnout. A neřešit to. Každopádně jsem rád, že jsem se tomuto vyhnul.

Napadá tě ještě něco, co bys dodal závěrem?
Asi jenom to, že jsem si taky nejdřív myslel, že mě to všechno zocelilo. Že to pro mě vlastně bylo dobré. Spolkl jsem to a užíval si střední školu. Ale neuvědomoval jsem si, jak mě to dohánělo a dodnes dohání ve spoustě věcech. A proto je třeba tu šikanu řešit v zárodku, jinak si s sebou člověk nese následky, které neustále ovlivňují jeho život.

Není ani ostuda chodit na terapie – protože stejně jako chodíme na pravidelné kontroly k praktickému lékaři, který pečuje o naše tělo, tak je důležité pečovat i o naši duši.

Redakce Rádia Junior, pik Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít