Dvakrát přežil smrtící jed. 'Utéct z Ruska? Takovou radost Kremlu neudělám,' říká známý Putinův kritik

Dvakrát upadl do kómatu kvůli záhadnému jedu, nad nímž si lékaři lámou hlavu. Dvakrát přežil. Ale co dál? Copak se nebojí o život? "Moje žena s dětmi žijí v zahraničí. To je moje ochrana. Nemůžu přestat jíst a dýchat, ale z Ruska neuteču, takovou radost režimu v Kremlu neudělám!" říká ruský opozičník Vladimir Kara-Murza v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

"Neuteču. Takovou radost jim neudělám!" Ruský opozičník Vladimir Kara-Murza během rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Mluvíme spolu v Praze, kde jste hostem mezinárodní konference. Přepokládám tedy, že vám neunikla drobná konverzační výměna Miloše Zemana a Vladimira Putina v Číně. Co říkáte na "bonmot" českého prezidenta, že novinářů je "moc" a "měli by se likvidovat"
V Rusku říkáme, že "v každém vtipu je trocha vtipu" (ve smyslu v každém vtipu je trochu pravdy - pozn. red.) Už léta u nás platí, že Vladimir Putin vystupuje jako nepřítel svobody slova i médií. Stačí se podívat na mezinárodní žebříčky novinářské svobody v zemích světa, Rusko pod Vladimirem Putinem na nich soustavně klesá. (Letošní index Reportérů bez hranic umístil Rusko na 148. místo ze 180 hodnocených států - pozn. red.)

KDO JE VLADIMIR KARA-MURZA?

Ruský opoziční aktivista, dvakrát (v květnu 2015 a únoru 2017) hospitalizovaný kvůli těžké otravě zatím neznámou látkou. Místopředseda hnutí Otevřené Rusko, dlouhodobý kolega a přítel zavražděného opozičního politika Borise Němcova. Předsedá Nadaci Borise Němcova pro svobodu, spolupodílel se na prosazení tzv. zákona Magnitského a personálním sankcím proti ruským představitelům, jejichž jména figurují v rozsáhlé daňové aféře a s ní spjatým podezřelým úmrtím právníka Sergeje Magnitského. Někdejší místopředseda liberální opoziční strany PARNAS, autor četných komentářů pro ruská i zahraniční média. O situaci v Rusku vypovídal na půdě amerického i evropských parlamentů. Do Prahy přijel jako host mezinárodní konference Evropské dialogy Václava Havla, kterou už čtvrtým rokem pořádá Knihovna Václava Havla.

Ale zjistíte to i z pohledu do Ruska. Jednou z prvních věcí, které (prezident) po nástupu k moci udělal, bylo tažení proti nezávislým televizním kanálům, které jeden po druhém umlčel – buď tak, že je nechal zavřít, nebo že je ovládl pro stát. Dnes už režim řídí každý celostátní televizní kanál v Rusku, všechny slouží jako ústa oficiální kremelské propagandy.

A potlačení svobody médií v institucionálním slova smyslu nestačilo. Mnoho nezávislých novinářů přišlo o život – nejznámější případy jsou smrt Jurije Ščekočichina, Anny Politkovské či Natalie Estěmirovové, ale je jich mnohem víc. A neumírají jen novináři, stejný osud potkal i antikorupční a opoziční aktivisty a vůdce. Kdo by nevěděl, že před dvěma lety, prakticky přímo před Kremlem, zavraždili ruského opozičního vůdce Borise Němcova? A i po těch dvou letech tu vraždu obklopuje úplná beztrestnost – údajní pachatelé jsou u soudu, ale po těch, kteří to organizovali a objednali, se nejenže nepátrá, ale dokonce se to ani nepředstírá.

Platí, že političtí oponenti pana Putina vykazují podivuhodně vysokou míru úmrtnosti. Už dlouho víme, že nezávislá novinařina nebo opozice jsou v Rusku nebezpečná prostředí.

Zrovna vy o tom víte své. Dvakrát vás hospitalizovali s těžkou otravou, dvakrát jste upadl do kómatu: poprvé na jaře 2015, podruhé letos v zimě. Co přesně se onoho 2. února stalo?
Vzbudil jsem se velmi brzy, kolem čtyř ráno. Probudilo mě prudké bušení srdce, bušilo mi strašně rychle. A nemohl jsem se pořádně nadechnout, ať jsem se snažil sebevíc. Lil ze mě pot a cítil jsem velkou slabost a bolest – a také velký strach. Protože mi hned bylo jasné, co se mnou je, stejně mi totiž bylo i před těmi dvěma lety. Takže jsem věděl také to, že mi nezbývá moc času, než s tím nebudu moct nic udělat. Rychle jsem zavolal své ženě a popsal jí, co se děje, načež zavolala lékaři, který mi tehdy poprvé zachránil život. A ten mě obratem nechal převézt k sobě do nemocnice.

O SMRTI BORISE NĚMCOVA: Zavraždili mi přítele. Bojoval za věci, kvůli kterým naše vláda zabíjí, říká ruská režisérka

Číst článek

Do několika hodin jsem byl v bezvědomí a zkolabovaly mi životně důležité orgány, pak jsem upadl do kómatu. Stejně jako v roce 2015 mě lékaři napojili na přístroje, umělou plicní ventilaci, dialýzu. A stejně jako tehdy doktoři neznají přesnou příčinu otravy. V oficiální diagnóze se píše „toxické působení neidentifikované látky". Šanci na přežití u mě odhadovali na pět procent, tak to řekli mé ženě. Takže když tu dnes mluvím s vámi, můžu se pokládat za velkého šťastlivce.

Krátce poté, co jste se probral z kómatu, mluvil Český rozhlas s vaším právníkem Vadimem Prochorovem. „(Ruští lékaři) nám nemohou vysvětlit, co se s Vladimirem stalo," řekl tehdy s tím, že vzorky vaší krve ještě před dialýzou odeslal k analýze do zahraničních laboratoří. Jak vysvětlil, „odtud bychom se měli dozvědět víc." Dočkali jste se odpovědi?
Vzorky jsme předali - respektive můj právník a má žena, já byl v kómatu - třem toxikologickým laboratořím: v Izraeli, Francii a USA. Stále je zkoumají, jak jsem vyrozuměl, taková analýza je náročná a trvá dlouho. Jakmile budeme mít v ruce výsledky, samozřejmě je zveřejníme. I když... Osobně si opravdu přeju, aby ti specialisté zjistili, co to bylo za jed, jenže nejsem si jistý, zda to dokážou. Pokud to totiž udělali ti, které pokládám za viníky, a sice ruské bezpečnostní služby, je známo, že ty své jedy vyvíjely po desetiletí a že mají k dispozici látky, které jsou nejen silné a účinné, ale také sofistikované – a některé z nich nejde po užití vystopovat.

Nicméně po první otravě v roce 2015 nějaké stopy přece jen zůstaly: vzorky, které jste nechali prozkoumat tehdy, odhalily ve vaší krvi velké množství těžkých kovů.
Ano, laboratoř ve Štrasburku tehdy našla stopy čtyř těžkých kovů, v koncentraci o desetinásobky přesahující normální limit. Ale původní příčiny otravy nezjistila, jen některé její následky. Výsledky tehdejší analýzy jsme předali novinářům a zveřejnili, ale problém je, že nejsou příliš objektivní, protože ty vzorky krve mi tenkrát odebírali už po zahájení dialýzy. Letos už se mému advokátovi Vadimu Prochorovovi podařilo získat je hned první den hospitalizace, takže doufejme, že tentokrát nebudou zkreslené a budou průkaznější.

Ale znovu: vzhledem k tomu, jak se to celé stalo, o jak silný jed šlo – stačilo mu jen pár hodin, aby mi vyřadil orgány – a také vzhledem k tomu, že byl podle všeho i velmi sofistikovaně podán, protože já pořád nemám ponětí, jak a kdy mě otrávili... To vše mě vede k závěru, že pachateli jsou lidé, kteří buď jsou, nebo byli napojeni na ruské služby vnitřní bezpečnosti. Nese to jejich rukopis.

OTRAVA ANNY POLITKOVSKÉ

Novinářku Annu Politkovskou zastřelili v říjnu 2006 v Moskvě. Už dva roky předtím však stěží vyvázla životem, když se během letu do Beslanu napila čaje a krátce poté zkolabovala. Místo aby v Beslanu vyšetřovala okolnosti teroristického útoku na tamní školu a následného sporného zásahu bezpečnostních složek, na jejichž konci bylo na 400 mrtvých, musela být hospitalizována v Rostově a brzy upadla do kómatu s multiorgánovým selháním. Život Politkovské se tehdy podařilo zachránit, ale jed, který ji málem zabil, dodnes neznáme; rostovská nemocnice záznamy o provedených testech odstranila. Sama Politkovská přes svou smrtí napsala, že se tak stalo "na příkaz shora".

Předloni v květnu jsem psala o vaší první hospitalizaci – a musím se přiznat, že když na mě teď v únoru vyskočila zpráva o tom, že jste zase v kómatu, znovu po otravě neznámou látkou, na několik vteřin mě zaplavil dost surreálný pocit. Nechtělo se mi zprvu věřit, že by se podruhé zopakoval ten samý scénář. Jak je takové déjà vu možné?
Protože odpovědí na tyhle zločiny je už léta beztrestnost. Ve všech těch případech, co jsem zmiňoval, kdy zavraždili opoziční aktivisty nebo novináře nebo whistleblowery, ani v jednom z nich nebyli vypátráni organizátoři. Ani jedinkrát. Někdy postavili před soud ty, které prohlásili za vykonavatele, jako v případě Anny Politkovské nebo teď Borise Němcova, ale osoby, které ty atentáty zorganizovaly a nařídily, nikdy. Jako by se nad oficiálním vyšetřováním těch případů klenul skleněný strop.

A jestliže se to tolikrát stalo a viníka nikdy nepotrestali, pochopitelně to bude pokračovat. Opakuju, že ve svém případě viním ruské tajné služby, proto mě ta beztrestnost ani nepřekvapuje. Přesto jsem v obou případech poslechl radu Vadima (Prochorova) a oficiálně jsem u úřadů zažádal o zahájení vyšetřování pokusu o vraždu – podle článku 105 trestního zákoníku, respektive podle části, která se týká pokusu o vraždu z politických či ideologických důvodů.

Někdo by mohl namítnout, vzhledem k vašim předchozím slovům, zdali má taková žádost vůbec cenu?
Pravda, ještě nemáme odpověď ani na naši první žádost, natož na tu druhou. A musím říct, že se to ani zdaleka netýká jen tohoto případu – je to obecný vzorec, který se ve vztahu ruského právního a policejního systému s opozicí opakuje pořád dokola. Zákon nás nechrání.

Když mě loni napadli v kavárně v Nižním Novgorodu, Vadim mi znovu řekl, abych podal stížnost a žádal o vyšetřování. Jaký to má smysl? namítl jsem. A on odpověděl: Kdepak, vždycky musíš postupovat podle zákona. Dokonce i když to druhá strana nedělá. Ještě v dobách Sovětského svazu byla jedna slavná právnička, která u soudu hájila disidenty, jmenovala se Sofija Kalistratovová. Vždycky svým klientům říkala: Každý může přecházet ulici na červenou. Každý – kromě vás. Vy musíte pokaždé přejít na zelenou. Musíte se vždycky řídit zákonem, i v těch nejdrobnějších detailech. A tím se řídíme i my.

Zelená barva: trest smrti pro 'zrádce vlasti'. Radikálové účtují s 'liberálními vředy Ruska'

Číst článek

Takže jsem tu stížnost podal – a tamní prokurátor mi odpověděl, že nemají žádné důkazy o jakémkoli trestném činu. Ruský právní systém je často využíván proti opozici, když jde o to, aby aktivisty odsuzoval, případně posílal do vězení. Ale na naší straně nestojí nikdy. Tím pádem nemůžu říct, že by mě nějak zvlášť zaskočilo, že pokusy otrávit mě nevyšetřují. Možná mě maličko překvapilo, že to ani nepředstírají.

Říkáte, že zákon vás nechrání. Chráníte se vy sám?
Mám tři děti a moje manželka s nimi žije v zahraničí. To je moje ochrana. Chci říct: co jiného můžu dělat? Žiju v Rusku a nemůžu přestat jíst, nemůžu přestat dýchat, nemůžu se přestat stýkat s lidmi. A ani nechci – nechci utíkat! Je mi líto, ale nechci. Takovou radost jim neudělám. To by byl ten nejlepší dárek, co bychom režimu v Kremlu mohli dát, abychom se sebrali a utekli. My jim nic takového nedopřejeme. Rusko je naše země, neseme za něj odpovědnost a musíme bojovat za jeho lepší budoucnost.

Jediné, co můžu udělat, je dostat svou rodinu do bezpečí. A znám hodně lidí v opozici, kteří udělali přesně to samé.

Ohledně toho boje za budoucnost Ruska: na červen se plánují další velké protivládní protesty. O těch březnových se mluvilo jako o největších od pádu SSSR, co čekáte od 12. června?
Na konci března se protestovalo napříč celým Ruskem, od Vladivostoku do Kaliningradu, přes 11 časových pásem. V geografickém slova smyslu to tedy skutečně byly ty největší protesty od rozpadu Sovětského svazu.

Ještě důležitější ale byli sami protestující. Převažovali mladí, dvacátníci i náctiletí, skutečná nová generace, která vyrostla pod Vladimirem Putinem. Někteří z nich se za jeho vlády i narodili nebo si vůbec nevzpomínají na dobu, kdy byl u moci někdo jiný. Celý svůj život viděli na televizní obrazovce ten jeden samý obličej, a mají toho dost – nejen Putina, ale také toho, co jeho režim znamená. Té nehorázné korupce, autokracie a bezohlednosti vůči základním lidským právům a svobodám, té agrese a izolace na mezinárodním poli. Mají toho všeho po krk, a upřímně řečeno si myslím, že tohle je pro Rusko bod zlomu.

Mladí Rusové na protivládním protestu v Petrohradu, 26. března 2017. Transparenty vyčítají premiérovi Medveděvovi úplatnost, v pozadí vpravo nápis "Rusko bez Putina". | Zdroj: Profimedia

Protože když máte protesty spjaté se specifickými požadavky, jako jsme je měli před pěti lety po parlamentních volbách, můžete je potlačit kombinací ústupků a násilí. A přesně tak to režim tehdy udělal, ještě dnes sedí ve vězení někteří z těch, jež tehdy poslal za mříže. Ale když proti vám stojí celá generace, která vám v podstatě říká, že už vás má dost, už toho moc udělat nemůžete.

Jste si tím tak jistý?
Samozřejmě, mohou na demonstranty poslat pořádkovou policii, nechat je zbít a pozavírat, a také to teď v březnu udělali. Jenže nemohou zavřít každého. Teď jsou to desítky tisíc lidí po celém Rusku, ale když z nich budou stovky tisíc?

My z Otevřeného Ruska jsme na konci dubna uspořádali celostátní kampaň s heslem #Надоел! (česky Dost!). Lidé se podepisovali pod oficiální výzvu Putinovi, aby znovu nekandidoval v oněch takzvaných prezidentských volbách (ruské prezidentské volby jsou naplánovány na březen 2018 – pozn. red.) Přesně tak zní hlavní vzkaz: Už dost! Dost té jediné osoby, která u nás v Rusku drží už sedmnáct let moc, zatímco v jiných státech se během té doby vystřídalo hned několik prezidentů!

Takže další velká vlna protestů je naplánována na 12. června, u příležitosti státního svátku Den Ruska. Očekávám, že také ony budou celonárodní. A myslím si, že to, co teď vidíme, je jen začátek nového protestního hnutí, které se nám teď začíná vyvíjet před očima. Věřím, že protestů bude v příštích měsících a letech přibývat a že už je nezastaví.

Ale jsou ty základy, na kterých nynější protesty stojí, dost pevné – nejen aby se udržely, ale také aby se na nich vybudovala větší, silná nadstavba?
Rozhodně ano. Protože tohle je nová generace. Rusko zítřka, Rusko budoucnosti, které říká: Ne! Putina a jeho režimu už bylo dost.

Jak číst protesty v Rusku? Jedno video 'zloděje' Medveděva nezboří, ale naleptá moc vlády

Číst článek

A co minulost Ruska? V zemi žije mnoho lidí, kteří Vladimiru Putinovi důvěřují a sympatizují s ním – včetně mladých.
Minulost obvykle stojí v cestě budoucnosti, to ano. Ale víte co? Budoucnost nakonec pokaždé vyhraje. Nikdy to nebylo jinak. Může být dlouhá doba, kdy minulost ze všech sil vzdoruje, a přesně tímhle obdobím teď prochází Rusko. Ale nepotrvá věčně a věřte mi, že i v Rusku budoucnost jednou zvítězí. Stávající zkorumpovaný a autoritářský režim je pro naši zemi slepou uličkou.

Jak se ta změna odehraje? Věříte, že to půjde bez násilí?
Ruské dějiny nás poučily o mnoha věcech – mimo jiné také o tom, že nikdy nemůžete předvídat, jak a kdy přesně se totalitní nebo autoritářská vláda zhroutí. Sovětskému režimu to v srpnu 1991 trvalo tři dny, přičemž mluvíme o režimu, který existoval 74 let. Existuje tedy pravděpodobnost, že až se v Rusku příště odehraje další velká změna, také přijde rychle a nečekaně.

A jakmile se to stane, bude pozdě si sednout a začít plánovat, co a jak. Jako Otevřené Rusko už teď pracujeme na tom, abychom se na tu tranzici připravili. Připravujeme zásadní plány, navrhujeme, co a jak změnit, reformní projekty, podporujeme napříč Ruskem prodemokratické aktivisty, lidi, kteří pak provedení těch změn budou mít na starosti. Protože jedno víme jistě: nic netrvá věčně, ani režim Vladimira Putina. Jednou přijde jeho konec – a pak musíme být připravení.

 

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme