‚Dnes jsem posnídala a styděla jsem se za to.‘ Odložit na později psychologickou pomoc uprchlíkům nejde

Běženci z ukrajinských měst ostřelovaných ruskou armádou nacházejí pomoc nejen v cizině, ale samozřejmě také ve své zemi. Ve velkých městech jsou pro ně připravená dobrovolnická centra, kde jim pomohou a poradí. Například psychologickou pomoc odkládat na později nejde.

Dnipro Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Paní Oksana a její syn utekli do Dněpru z neustále bombardovaného Severodoněcku v Luhanské oblasti.

„Bylo velmi složité se odtud dostat. Zpočátku to ještě šlo, přepravci jezdili, ale v posledních dnech už to nebylo možné, zuří tam boje a hodně lidí nemá benzín. Jsou tam sice nějaké autobusy, ale nedá se k nim dostat, protože střely létají po celém městě. Lidé se prostě bojí vyjít na ulici. Jít k těmto autobusům pěšky čtyřicet minut nebo i hodinu zkrátka není vůbec myslitelné. Nám pomohli naši vojáci a odvezli nás se synem pryč, ale bylo to velmi nebezpečné. Spousta lidí tam ale zůstává, protože nechtějí opustit své domovy,“ říká Radiožurnálu Oksana.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si reportáž o pomoci uprchlíkům na Ukrajině

S takovými zkušenostmi se vyrovnává jen obtížně, stejně jako mnozí jiní běženci. „Jsou to jen tři dny, co jsme přijeli z krytu. Pořád se nemůžeme vzpamatovat, stále nemůžeme uvěřit tomu, že jsme se dostali do normální postele a že máme jídlo. Tam jsme jedli maximálně jednou denně. Buď nám jídlo přivezli naši vojáci, nebo jsme vařili polévku na ohništi venku. Pořád musím myslet na to, že tam u nás zůstali hladoví a promrzlí lidé. Nemůžu kvůli tomu ani usnout. Dnes jsem posnídala a styděla jsem se za to, protože tam u nás zůstala ještě spousta lidí, kteří nemají vůbec nic.“

Pomoc odborníků

Lidem s otřesenou psychikou pomáhají v Dnipru odborníci, kteří drží nepřetržitou službu v jedné ze škol.

„Přijíždějí k nám uprchlíci ze všech válečných oblastí – z Lisičansku, ze Severodoněcku i z Charkova. Teď jsem přijímala dvě rodiny se dvěma kojenci, které proseděly osm dní ve sklepě. Přijíždějí k nám i důchodci, kteří se okamžitě hlásí o jakoukoli práci. Ti, kteří se se svým stresem jakžtakž dokážou vyrovnat, se hned zapojují jako dobrovolníci. A pak jsou tu lidé, kteří potřebují hlavně lidské teplo a podporu,“ vysvětluje psycholožka Alla Pohrebná.

‚Viděla jsem mamku, jak pláče a prosí o pomoc.‘ Z útoku na Mariupol se děti musí zotavit i psychicky

Číst článek

Psychologové se je nejprve snaží vyvést ze stavu šoku. „Lidé, kteří se setkali s velkým neštěstím, často upadají do letargie a velmi špatně si uvědomují své pocity. Jejich kognitivní funkce jsou kvůli stresu silně oslabené.

Jiným přístup musíme volit k dětem. Ty malé ještě moc nevnímají, co se kolem děje. Proto je vhodné, aby jim dospělí třeba četli pohádky a všelijak se je snažili zabavit. Těm větším je potřeba otevřeně vysvětlit, že to je válka a co to je válka. Ony se s tím dokážou vyrovnat. Vlastně mají svým způsobem i velké štěstí, protože budou žít v jiné a lepší poválečné zemi. To je nejdůležitější.“

Paní Alla pracuje, a do teď pracovala, jako rodinný psycholog. Teď jsou její služby nesmírně potřebné tady. Střídá se s kolegy po dvou na směnách a je vidět a slyšet, že toto lidské neštěstí a utrpení velmi silně doléhá i na odborníky. Paní Alla už nakonec ani nemůže mluvit. „Lidé se na nás obracejí se svojí bolestí… Promiňte…V práci se držíme, ale tady to na nás dolehne….musím se nadechnout.“

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme