Jako Hrabal nebo Škvorecký. Mladý Čech svým románem ohromil USA, teď s ním míří domů

V 15 letech odjel Jaroslav Kalfař do Spojených států a anglicky příliš neuměl. Pracoval jako číšník i prodavač, aby si našetřil dost peněz na studium na Newyorské univerzitě. Ve 28 letech vydal český rodák svůj první román Spaceman of Bohemia, který v anglicky mluvícím světě sklízí jeden pozitivní ohlas za druhým. Na svůj debut v Česku, odkud pochází i hlavní hrdina, astronaut Jakub Procházka, ale ještě čeká. „Doufám, že příběh pobaví a že se v tom Češi trochu poznají. I ta satira je napsaná s láskou,“ popsal v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz spisovatel Kalfař.

Praha/Florida Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jaroslav Kalfař | Foto: Grace Ann Leadbeater

„Kalfař do USA emigroval jako teenager, píše v angličtině a žije v Brooklynu, ale to byste z textu nepoznali. Zdá se to spíš jako skvěle přeložená česká novela. Připomíná to trochu Bohumila Hrabala a Josefa Škvoreckého. Neúnavně vynalézavý styl psaní mě ale donutil vzpomenout si na komičnost Války s mloky nebo klasickou sci-fi hru R.U.R. Karla Čapka," popisuje knihu britský spisovatel Tibor Fischer pro server The Guardian.

Kalfař v díle, které v českém překladu nese název Kosmonaut z Čech, čtenáře přivádí do blízké budoucnosti roku 2018, kdy hlavní hrdina Jakub Procházka odlétá na nebezpečnou misi k Venuši a reprezentuje tak malou zemi uprostřed Evropy, která se stále vzpamatovává z komunistické vlády.

Spaceman of Bohemia / Kosmonaut z Čech

Česká republika je první zemí, která se nabídne vyslat k Venuši člověka, aby zpět na Zem přivezl vzorky částic z tajemného mraku, který barví pozemskou noční oblohu do fialova. Jako malý kluk Jakub Procházka přišel o rodiče, a tak vyrůstal na vesnici u prarodičů, kam se ve vzpomínkách během mise často vrací. Před sametovou revolucí byl jeho otec členem tajné policie, astrofyzik tak opouští svou ženu a vydává se do vesmírného neznáma, aby dobyl slávu pro svou zemi a očistil jméno své rodiny. Čím dál je od svojí domoviny, tím je osamělejší. Postupem času přichází o ženu Lenku a zdánlivě i o rozum, když se jeho společníkem na palubě rakety nesoucí název Jan Hus 1 stává mimozemský pavouk Hanuš, jemuž dal jméno podle pražského orlojníka. Mluví spolu o lásce, Zemi, lidském pojetí života i smrti a postupem času si mezi sebou vytváří silné pouto, kterým zacloumá celá řada událostí, jež Jakuba během vesmírných toulek potkávají. Zda dokáže přežít střet s ruskými rivaly, zvládne se někdy vrátit domů, nebo změní rozhodnutí své ženy opustit ho, je doslova ve hvězdách.

Kniha se v Česku stala jednou z nejočekávanějších novinek roku, přesto o něm bylo v posledních měsících slyšet mnohem víc v zahraničí. Server iROZHLAS.cz se s ním spojil z pražských Vinohrad přes Skype na americkou Floridu.

Spaceman of Bohemia vyšel v březnu ve Spojených státech a téměř okamžitě začal sklízet pozitivní ohlasy. Proč jste se rozhodl román zasadit do českého prostředí?
Chtěl jsem, aby můj první román byl o České republice, pořád o Česku přemýšlím jako o svém domově a domovině. Chtěl jsem ho proto přiblížit mezinárodnímu čtenáři, to byl můj hlavní cíl.

Podařilo se vám to? V knize se objevují prvky jako zabijačka nebo vesnická hospodská kultura. To se špatně vysvětluje někomu, kdo to nezažil.
Já doufám, že ano. Uvidíme, jak budou reagovat i čeští čtenáři. Vyrůstal jsem v Praze i na venkově. Můj děda dělal pravidelně zabijačky. Myslím, že český život znám, a snad se mi ho podařilo popsat správně.

Pro děj jste si vybral blízkou budoucnost roku 2018. Proč?
Chtěl jsem, ať je to blízko, a vypadá to, že je něco takového ve světě za rok, možná za dva, opravdu možné. Že malá země uvidí příležitost, jak se na světové úrovni zviditelnit, a pošle astronauta k Venuši.

Ve vašem románu popisujete českou kulturu, kontrast mezi minulostí a současností, je to taková satira. Jaké reakce očekáváte, až si to přečte český čtenář?
Nemám vůbec ponětí, co očekávat. Náš národ má skvělý humor a s humorem bereme i naší historii. Doufám, že příběh pobaví a že se v tom Češi trochu poznají. I ta satira je ale samozřejmě napsaná s láskou. Mě jen vždy fascinovalo, jak se pořád soustředíme na naši komunistickou minulost. Vzpomínám, když jsme si před šesti nebo sedmi lety povídali o Kunderovi, jestli bonzoval na svoje kamarády, jestli byl informátor a tak dále, fascinuje mě, jak o tom pořád mluvíme, i když jsme teď nová, moderní, demokratická, kapitalistická země.

Srovnání s komunismem? Metafora pro celý národ

V knize popisujete období komunismu a jeho dopad na současnost, kdy se z hrdinů stali mizerové, a naopak. Vycházíte z vlastních zkušeností nebo ze zkušeností rodiny?
Moje rodina nebyla s komunismem moc spojená. Můj děda se třeba ke straně nehlásil, takže můj táta nemohl jít do školy, na vysokou, a tak podobně, ale co se týče zkušeností, je to spíš založené na celospolečenské zkušenosti. Vycházím i z toho, co jsem slyšel v hospodě, když se o tom bavil děda s ostatními.

„Kalfarův hlas je dostatečně jiný, aby zanechal stopy. Má skvělý čich na absurdno.“

The New York Times

Přemýšlel jste třeba i nad jinou epochou české historie?
Nepřemýšlel, hrozně mě totiž zajímal ten rozdíl, kdy se člověk stane hrdinou a kdy mizerou, jak jste popisovala. Opravdu jsem chtěl studovat, jak Jakuba ovlivní fakt, že je synem komunistického kolaboranta, jak to ovlivní jeho budoucnost, jak se s tím srovná. Je to metafora pro celý náš národ a pro to, jak se s tím snažíme srovnat my.

Máte pocit, že se s tím Jakub srovnal?
Bojím se, abych čtenáři neříkal, jak knihu číst, ale myslím, že ke konci knihy se s tím ještě zcela nesrovnal. Má ale šanci a naději, že je před ním budoucnost, která tím ovlivněna nebude.

Vnímáte tak i Čechy, že máme naději a jsme na správné cestě?
Nevím, jestli jsme na správné cestě, ale jistě vidím naději.

Knihu jste napsal v angličtině. Přicházelo někdy v úvahu, že byste ji napsal česky?
Když jsem přišel do Ameriky, tak ano, protože jsem anglicky skoro vůbec neuměl. Po 13 letech tady se to ale změnilo. Hodně jsem do angličtiny investoval a učil se, abych první knihu mohl v tomto jazyce napsat.

Přemýšlel jste nad tím, že ji přeložíte sám?
Přemýšlel jsem nad tím, ale nakonec jsem se rozhodl, že bude lepší nechat tuhle práci na někom s větší zkušeností. Já česky opravdu už nepíšu 13 let.

 Co je podle vás Kosmonaut z Čech za žánr?
Je to historická fikce, trochu space opera, ale hlavně literární fikce.

„Chybí mi zabijačky, chybí mi Pátek u Loun, vesnice mého dětství. Chybí mi plavání v řece, nakupování v Jednotě s babičkou.“

Zajímá mě ještě jeden docela výrazný prvek ve vašem příběhu, a tím je Nutella. Proč je zrovna ta jakýmsi pojítkem mezi astronautem a mimozemským stvořením?
Tak Nutella je samozřejmě nejlepší. Byla to taková ta klasická snídaně mého dětství. Táta ji taky hrozně zbožňoval, vždy ji servíroval k snídani. Na stole byla šunka, rohlík, nějaký sýr a spousta Nutelly. Představuje to jakýsi můj komfort z dětství, a tak jsem ji chtěl dopřát i protagonistovi Jakubovi, aby měl ve vesmíru taky takový komfort.

A co pro vás znamená to, že kniha vyjde v češtině?
Je to pro mě velice důležité. Když jsem knihu prodal v USA, moje první otázka byla, jak to bude s Českem, zda si budu moct přečíst překlad, než vyjde a tak dále. Je to pro mě důležité, těším se na to, až to vyjde, a jsem zvědavý, jak Češi budou reagovat.

V jednom rozhovoru jsem četla, že jste byl v Česku od doby, co jste se odstěhoval, jen dvakrát. Myslíte si, že se teď něco změní díky knize, možná díky tomu, že tu budete představovaný jako úspěšný mladý autor...

Díky hrdinům jako Ginsberg je dnes možné psát bez cenzury, říká český překladatel

Číst článek

Myslím, že ano. V Praze jsem byl před rokem v květnu, a když jsem se procházel ulicemi, cítil jsem se jinak. Cítil jsem, že jsem tou knihou svou minulost v zemi zpracoval, trochu se s ní srovnal, a cítil jsem se díky tomu dobře. Teď do Prahy zamířím znovu na dva týdny a moc se těším. Navíc svou knihu uvidím v knihkupectvích. Budu dělat malé turné po Evropě. Knihu jsme prodali v 11 zemích. Je to třeba Brazílie, Španělsko, Itálie, Británie, Německo, Rumunsko, Turecko, Korea nebo Francie. Musím říct, že jsem byl překvapen, když mělo zájem Turecko nebo Korea. Doufám, že tam budu moct vycestovat a zjistit, jaké byly reakce.

Amerika není moje domovina, je to ale můj domov

O Česku mluvíte jako o své zemi, píšete o něm. Existuje něco, co vám z něj chybí?
Chybí mi zabijačky, chybí mi Pátek u Loun, vesnice mého dětství. Chybí mi plavání v řece, nakupování v Jednotě s babičkou. Ale chybí mi taky hodně Praha, je to pro mě nejkrásnější město na světě. Něco takového, jako je procházení po břehu Vltavy, tady nemám.

Žijete v jednom z nejlidnatějších měst světa. Jak řešíte, když vám chybí vesnice?
Útěk je trochu problém. V Brooklynu to není tak strašné, je to totiž taky taková vesnice. Mám tam svoje hospody a restaurace, kam si s kamarády zajdu. Takže jsem si vlastně koncept české hospody přivezl i do Ameriky. Nejdřív jsem žil na Floridě, a když jsem se přestěhoval do New Yorku, zjistil jsem, že hned na mojí ulici je česká restaurace, takže jsem si hned zašel na pivo a řízek. A je to ta samá restaurace, kde jsem s mým redaktorem a agentkou oslavoval, že jsme knihu prodali.

Co to s vámi dělá, když na vaše první dílo přichází tolik pozitivních ohlasů? Chválí ho recenzenti The Guardian, New York Times...
Vnímám to úžasně a jsem rád, že se kniha líbí, ale snažím se na ty recenze poslední dobou moc nemyslet. Jsou spíš pro čtenáře, ne pro spisovatele. Hlavně ale pracuji také na další knize, píšu povídky, takže se snažím nesoustředit na to, co lidé říkají.

„Kosmonaut z Čech je o české minulosti, příští kniha bude hodně o české budoucnosti a zároveň také o Americe.“

Nakousnul jste, že připravujete něco dalšího. Prozradíte co?
Pracuji na dalším románu. Kosmonaut z Čech je o české minulosti, příští kniha bude hodně o české budoucnosti a zároveň také o Americe.

V recenzi na serveru The Guardian se objevil komentář, že je hezké, jak popisujete českou historii, a že se lidé trochu bojí, co jednou budete psát o Americe. Mají důvod?
Možná trochu ano, hlavně teď v časech Donalda Trumpa. Ale samozřejmě to bude také satira, je to to samé, co s Českem. Vždy to píšu s láskou. Jsem v Americe nastálo, z různých důvodů to tady mám rád, není to sice moje domovina, je to ale můj domov.

Bude to žánrově podobné vaší prvotině?
Nebude tam žádné sci-fi, ale bude tam možná trochu cestování časem.

Napadlo vás někdy, že se tématu Česko zbavíte vaší první knihou?
Zatím ne, zatím o Česku psát budu ještě hodně, ale zajímá mě to, jestli třeba někdy v budoucnosti, za deset dvacet knih, napíšu jednu, která bude jen o Americe nebo Austrálii, kdo ví.

Nejlepší je, když se kniha k ničemu přirovnat nedá

Jaké byly vaše začátky v USA? Přišel jste z České republiky, kterou za oceánem někteří neumí zařadit ani na mapu Evropy...
Cesta to byla chaotická a komplikovaná. Jak jsem říkal, moc jsem nemluvil anglicky a připadá mi, že si Američané občas myslí, že když člověk neumí perfektně anglicky, je hloupý. Na začátku jsem proto moc nezapadal, neměl jsem kolem sebe žádnou komunitu, na Floridě nebyli žádní Češi. Začal jsem chodit na střední školu, ze které jsem ve druhém roce odešel. Pak jsem pár let pracoval, byl jsem číšníkem, prodavačem v obchodě. Měl jsem různé zajímavé práce, až jsem si konečně našetřil, abych mohl jít na vysokou školu. Tam jsem se konečně začal s angličtinou prát, začal jsem v ní psát a nakonec to vyšlo.

Věděl jste už při příchodu do Států, že psaní je to, co chcete dělat?
Ano, určitě. Psal jsem už od šesti let. Vzpomínám si, když mi bylo asi osm a táta přivedl do bytu čerta, anděla a Mikuláše. Mikuláš mě poprosil, abych mu přečetl svůj příběh, tak jsem to udělal a dal mi extra čokoládu. A od té doby píšu pořád.

„Myslím si ale, že je lepší, když se ta kniha nedá k ničemu přirovnat, takže doufám, že těch přirovnání bude co nejméně vlastně. Chci, aby to byla zkrátka kniha Jaroslava Kalfaře.“

Co jste v šesti letech psal?
Psal jsem fan fiction o seriálu Akta X. Psal jsem o dvou českých agentech, kteří vyšetřovali UFO v České republice.

Tak to jste k tomu vesmíru a tajemnu měl vlastně vždy blízko. Umíte si představit, že byste teď napsal něco v češtině?
Já nad tím moc nepřemýšlím. Možná bych napsal nějaké povídky v češtině, abych si literární češtinu trochu procvičil.

Kdo vás v literatuře ovlivnil?
V Česku to byl určitě Kundera, Škvorecký, Hrabal, Hašek, Havel, Klíma. Ze světových to byl pak na začátku Tolkien, později pak Virginia Woolfová, Nabokov, Junot Diaz, Gabriel Garcia Maquez, John Fowles, Stanislaw Lem...

A už se vám stalo, že vás někdo na základě vaší knihy k někomu přirovnal?
Dostal jsem Kunderu, což se mi líbilo. Zazněl i Stanislaw Lem a jeho Solaris. Myslím si ale, že je lepší, když se ta kniha nedá k ničemu přirovnat, takže doufám, že těch přirovnání bude co nejméně. Chci, aby to byla zkrátka kniha Jaroslava Kalfaře.

 

Dominika Píhová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme