Fotbalový 'spasitel' Hašek utíká na arabský výminek. A důvody si bere s sebou
Romantický příběh o schopné, respektované a nezkažené duši, která spasí český fotbal, dostal naturalistickou tečku. Ivan Hašek si čtyřleté funkční období předsedy fotbalového hnutí dobrovolně a svévolně zkrátil na polovinu a na nedělní valné hromadě před zraky zkoprnělých delegátů odstoupil. A zřejmě jenom on sám zná pravé důvody svého rozhodnutí. Ostatní je mohou leda tušit.
„Já byl od začátku přesvědčený, že to takhle skončí po dvou letech,“ tvrdí Ivan Hašek a z toho plyne, že o svém úmyslu po dvou letech odejít věděl, už když na jaře 2009 coby kandidát na předsedu svazu říkal do mikrofonu Radiožurnálu pro změnu tato slova: „Je to pro mě čest, že si mě lidé váží, nebo že by chtěli, abych byl v čele fotbalu. Ale vím, že je to obrovská zodpovědnost, že bych je nerad zklamal.“
Jenže právě to se teď v řadě případů stalo a nic na tom nemůže změnit Haškova chvála na stav českého fotbalu, který se podle něj za dva roky dostal do dobré kondice. „Kdybych věděl, že nefunguje, tak bych ještě chviličku zůstal, snažil bych se bojovat. Ale v tuhle chvíli si myslím, že fotbalové hnutí je na dobré cestě!“
Je ovšem složité přistoupit na myšlenku, že by někdo utíkal od práce, kterou by považoval za úspěšně rozdělanou. Snáze se dá uvěřit naopak odchodu motivovanému pocitem bezmoci dosáhnout toho, co si člověk předsevzal.
„Otázka korupce? Nevím, jaká další opatření přijmout. Mám kolikrát takový pocit marnosti! Největší zmar? Ten jsem měl na minulé valné hromadě, když se odvolala ORK a byl znovu zvolený pan Lněnička. Tam jsem se nutil k tomu, abych ještě dál pokračoval,“ uvádí Hašek konkrétní příklady situací, kdy zažíval pocity marnosti.
A obecně k tomu poznamenává. „Něco mi bylo jasné, že neovlivním. To, co jsem mohl, tak jsem se snažil, co mi síly stačily. Osobně mám čisté svědomí.“ Ivan Hašek s ním odchází zpátky do Arábie k týmu Al-Ahlí a nechává na těch, kteří zůstávají, aby si jeho náhlé sbohem interpretovali po svém.
Údiv a zklamání je přímo úměrné síle mytologie, do které byl Hašek - hlavně zpočátku a proti své vůli - zasazován coby ústřední postava. Aby to spasitel zabalil v polovině cesty, o tom zkrátka není v tradičním příběhu ani zmínka.
„Pokud mesiášská postava naděje nesplní, tak lidé, kteří do těch nadějí investovali, se rozdělí. Jeden tábor si nechce připustit, že naděje byly zklamané, drží se té ideje zuby-nehty, a druhý tábor o to více mesiáše nenávidí,“ říkal na téma Ivan Hašek a fenomén mesiášství religionista Zdeněk Vojtíšek.
Teď mohou jeho dvěma lety uzrálá slova posloužit jako předpověď pro další vývoj situace uvnitř fotbalového hnutí.
