Jeden zaspal, druhý nestačil Sovětům a oba padli do německého zajetí. Nakonec bojovali pod Svobodou
Jaroslav Dlouhý a Josef Holec zažili za 2. světové války ohromné drama. Byli donuceni narukovat do Rudé armády a oba padli do německého zajetí, ale nikoliv v boji. Dlouhý zaspal a ztratil se jednotce. Holec nestačil ostatním Rudoarmějcům, kteří utíkali před německými tanky. Táhnul na zádech zraněného kamaráda.
Jaroslav Dlouhý se narodil před sto lety v Českém Zawidóvě na Volyni. Pochází ze sedmi dětí. U svého otce se vyučil tesařem. V roce 1939 do kraje napochodovala Rudá armáda, protože toto území podle dohody s Hitlerem zabral Sovětský svaz.
Sloužili v Rudé armádě. Popisují chaos, dezerce a šlendrián. Během ústupu na východní frontě padli do německého zajetí
Na jaře 1941 mladíka Dlouhého Sověti zverbovali: „Kasárna jsem neviděl, byli jsme furt venku, v dešti i zimě,“ stěžuje si Dlouhý, kterého po německém vpádu do SSSR v červnu 1941 odvezli na frontu kdesi na Ukrajině. Tady se Rudoarmějci pokusili postup německých tanků zastavit. Marně.
Zlomil ho hlad a vzdal se
Podle Dlouhého Ukrajinci utíkali z boje: „Furt jsme se stahovali, každý den. Mizeli vojáci. Ukrajinci nasnášeli Rusáky a tak utíkali. K žádnému přímému boji ani nedošlo, to byly jen vzdálené přestřelky,“ popisuje Dlouhý.
Během ústupu zaspal v nějaké cihelně: „Ráno jsem se vzbudil někdy v devět deset hodin. Naši už všichni pryč. A teď tam slyším ‚švergotat‘ německy. Tak jsem tam ještě v úkrytu jeden den do večera schovával, myslel jsem, že se mi podaří v noci přejít zase zpátky k Rusům. Hlady jsem to nemohl vydržet, tak jsem vyšel a vzdal se,“ vypráví Jaroslav Dlouhý. Němci prý zajatce týrali hlady, dávali jim slupky od brambor posypané otruby, popisuje Dlouhý. Denně zajatci absolvovali několik desítek kilometrů dlouhé pochody, přespávali bez přístřeší v zajateckých táborech.
Plazili se po čtyřech
Stávalo se, že z průvodů se některý vězeň utrhl a utíkal k nejbližšímu lesu. Stříleli po něm jako po lovné zvěři, dokud ho nezastřelili. Dlouhý se odhodlal k útěku, až když ho naložili do otevřených dobytčích vagonů. V noci uškrtili dozorce a za jízdy vyskočili. „Bylo nás asi šest, co jsme utíkali. Jeden z nás si svlíknul podvlíkačky, hodil mu je na krk a bylo to,“ vypráví Dlouhý na nahrávce pro Paměť národa, kterou v roce 2003 pořídil redaktor Lukáš Krákora.
Jaroslav Dlouhý přenocoval ve stodole u statku v polské vesnici Kudelczyn. Ráno vběhl do světnice a poprosil o pomoc. Mladá rodina ho přijala, nabídla mu civilní šaty, jídlo a spaní ve stodole. Zůstal u nich osm měsíců, pomáhal jim na statku i na poli.
Traktorista, topič a údržbář
V roce 1944, kdy se fronta přiblížila a v kraji už opět působili Sověti, se přihlásil k československému armádnímu sboru a podstoupil výcvik automatčíka v Rumunsku.
Účastnil se ostrých bojů na Dukle. „Tam jsme bojovali po čtyřech, plazili jsme se do kopců, Němci nahoře ve výhodě, hodně lidí umíralo,“ vypráví Dlouhý, kterého zasáhla kulka do ruky, prošla skrz a nepoškodila kost. Po pár týdnech se vrátil zpět na frontu a jako člen autoroty zažil dobývání Liptovského Mikuláše.
Po válce hospodařil na svém soukromém statku, který získal jako válečný veterán z Volyně na Žatecku. V roce 1953 už tlak komunistů nevydržel a vstoupil do JZD, kde jezdil s koňmi a později s traktorem. Po odchodu do důchodu v roce 1978 ještě 14 let pracoval jako topič a údržbář na zámku Milešov.
Zaměstnanec jim zapálil mlýn
Rodina Holcova začínala na Volyni třikrát od úplného začátku. Nejdříve jim armáda vyrabovala jejich obchůdek v Českém Straklově, odstěhovali se a začali pěstovat chmel u vesnice Závidov.
Přišla ekonomická krize a statek museli prodat. Koupili mlýn ve vesnici České noviny, který jim těsně před druhou světovou válkou z pomsty vypálil jejich ukrajinský zaměstnanec, kterého vyhodili, protože kradl. Opět začali od nuly.
Josef Holec ovládal účetnictví a tak se stal tajemníkem místního starosty. Když přišli Sověti, vtrhli do kanceláře. „Že prý ze mě udělají poddůstojníka Rudé armády. Proti tomu se nedalo nic namítnout. Vzali mě do pěšího pluku k rotě dělostřelců. Stal jsem se nabíječem děla,“ vypráví pan Holec, kterého poslali do bitvy k vesnici Šepetovka. K ní se už nedostali. Jednotku zastavilo masivní bombardování u Žitomíru.
Komsomolec prosil o smrt
Brigáda Rudé armády se rozprchla po celém kraji. „Hořely tam cisterny, vlak vykolejil. My jsme vyskákali ven. Nikdo nevelel, nikdo nevěděl, co má dělat. S jednotkou jsem skončil v kukuřičném poli. Důstojnici sedli na koně a odjeli shánět jídlo po vesnicích, tři dny jsme nejedli. Najednou slyším rachot německých tanků. Naši vojáci polehávali u děl, většina z nich spala. Byly to tři německé stroje, které začaly hned pálit. Vojáci se dali na zběsilý útěk. Já jsem popadl jednoho zraněného a táhl ho na zádech,“ vypráví Josef Holec, který prchajícím nestačil a ztratil se.
„Ten zraněný plakal a prosil, abych ho zastřelil. Byl to komsomolec, mladý komunista a strašně se bál, že když ho Němci dostanou, budou ho mučit. Já jsem si zase v duchu říkal: ‚Kéž by nás Němci zajali, jen když nás nezastřelí!‘,“ vzpomíná Holec, který zraněného dotáhl až do nedalekého lesa k potoku.
V noci se k sobě přitulili, aby se zahřáli. K ránu zraněný zemřel na vykrvácení. Josefa ráno objevil místní sedlák. Mrtvému vzal boty a spolu s Josefem ho pohřbili. U sedláka Holec pracoval týden, a když se ve vesnici objevili vojáci wehrmachtu, dobrovolně se jim vzdal: „Jeden z těch vojáků mluvil česky. Já na něj: ‚Vy jste Čech?!‘ On, že jo, ze Sudet. A co tu dělám?! Všechno jsem mu vylíčil a řekl jsem, že se chci vzdát. Postaral se o mě. Jako se zajatcem se mnou zacházeli velmi dobře, byl jsem pracovní sila v kuchyni, pak jsem pracoval u Kyjeva v lágru, ze kterého mě dostal další sudetský Čech sloužící ve wehrmachtu. Zařídil mi propustku jako armádnímu vozkovi a tak jsem odešel. Tři sta kilometrů jsem se trmácel až domů,“ vypráví Josef Holec.
Československá samostatná brigáda
V Českých novinách ho vítali samé ženy, děti a staří lidé. Patřil k nemnoha mladým mužům, kteří se vrátili, ostatní zahynuli na frontě, nebo zmizeli v gulazích na Sibiři.
Němcům pomohl porazit Rusko agent Lenin, míní historik Jakl. Den veteránů vidí jako symbol tragédie
Číst článek
Volyňáci se doslechli, že vzniká někde v Buzuluku československá samostatná brigáda: „Založili jsme odbojovou organizaci Blaník. Nechystali jsme proti Němcům nějaké záškodnické akce, spíše nám šlo o to, zorganizovat se, zjistit, kdo je z české menšiny schopen bojovat,“ popisuje Holec. Když v říjnu 1944 dorazila do kraje československá armáda, vstoupilo do ní skoro 12 tisíc Volyňáků – staří sedláci, řemeslníci, i šestnáctileté, sedmnáctileté děti, ženy, které doprovázely své muže a rodiče.
Josef Holec zažil masakry u polských vesnic jako Krosno, Wrocanka a Machnowka. Těžce raněn byl při přechodu hranic u Vyššího Komárniku, střepina ho zasáhla do hlavy. Zázrakem přežil těžkou operaci, byť od té doby mumlal a měl pohybové problémy.
Uranový lágr
Po válce získal přednostně jako válečný veterán z Volyně obchod se smíšeným zbožím v obci Tvršice. Protože šířil protikomunistické letáky, vyprávěl lidem, co zažil na Ukrajině pod bolševickou správou, byl po roce 1948 na necelé dva roky uvězněn v uranových lágrech jako politický vězeň. Zemřel, když mu bylo sto let, na jaře 2018.
