Mezi Čechy roste obliba dálkového bruslení po přírodních ledových plochách
Na rybnících se v Česku bruslí už dlouho, do módy ale nyní přichází i bruslení na dlouhé vzdálenosti, třeba na zamrzlých přehradách. Stále ale ještě není tak populární jako ve Švédsku a Nizozemsku, odkud k nám přišlo. Zatímco Nizozemcům klima příliš nepřeje a dostatečně pevný led je u nich spíš výjimkou, než pravidlem, Seveřané vyrážejí na zamrzlé moře už od října.
Asi nejlepší podmínky pro dálkové bruslení jsou v Botnickém zálivu, což je nejsevernější část Baltu, vklíněná mezi Švédsko a Finsko. Led tam bývá desítky centimetrů silný, a co je hlavní výhoda, málokdy na něj napadá sníh. A když už napadne, odfouká ho vítr. Odpadají tím obtíže s protahováním trasy, které by její délku omezily.
Někomu stačí zajezdit si jen pár hodin, lze se ale přidat se skupině, která absolvuje několikadenní přejezd, od chaty k chatě. Za den se bez problémů ujedou desítky kilometrů.
Komu by Švédsko přišlo moc z ruky, může si to namířit opačným směrem, do Rakouska. Od prosince do března je k dispozici upravovaná dráha u jezera Weissensee, mají dokonce i stánky s občerstvením. Na přelomu ledna a února tam pořádají závody na tratě dlouhé od 50 do 200 kilometrů, zrovna příští víkend se jeden pojede.
Při bruslení na neprověřené ploše je dobré patřičně se vybavit - kolem krku si pověsit bodce a v extrémním případě klidně navléknout i plovací vestu, říká milovník dálkového bruslení a organizátor akcí Václav Šatava:
„Když už se stane, že se přeci jen proboří, tak bodce, které má pověšené na krku, použije k tomu, aby se vytáhl zpátky na led.“
Bodce se hodí i těm, kdo nevyrazí bruslit zrovna na některé tatranské pleso, jezero v Dolomitech nebo na Bajkal. K tomu, aby se člověk dokázal vyškrábat z vody zpátky na kluzký led, stačí dva hranolky ze dřeva, podomácku doplněné dlouhými hřebíky, ale poslouží i obyčejný šroubovák.
