Jireš z české delegace při NATO: V Pobaltí má Rusko drtivou převahu, snažíme se to změnit

Státy NATO vynakládají na obranu asi dvacetkrát víc než Moskva, v některých oblastech ale ruská vojenská moc výrazně převyšuje tu alianční. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz to říká vedoucí obranného úseku Stálé delegace ČR při NATO Jan Jireš. „Nepoměr výdajů na obranu Ruska a NATO je sice veliký, ale pokud se podíváme na konkrétní regiony, jako je Pobaltí nebo Černé moře, tam mají Rusové nad aliancí drtivou konvenční převahu,“ varuje Jireš.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jan Jireš | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Svět se v posledních letech nachází v poměrně turbulentní době, kdy se bezpečnostní hrozby velice rychle proměňují. Jaké jsou podle vás největší výzvy, kterým NATO v současnosti čelí?
Situace je nová v tom, že hrozby přicházejí z více směrů a ve více doménách – nejedná se tedy jen o tradiční vojenský konflikt, ale například i hrozby v kybernetickém prostoru nebo ve vesmíru. Hovoříme o takzvaných hybridních hrozbách, kdy se potenciálně nepřátelští aktéři snaží udržet konflikt pod prahem otevřeně deklarované války.

Kdo je Jan Jireš?

Jan Jireš je vedoucím obranných poradců na Stálé delegaci ČR při NATO. V minulosti působil jako ředitel pro obrannou politiku Ministerstva obrany ČR nebo jako vyučující mezinárodních vztahů Vysoké školy CEVRO Institut. Rozhovor pro iROZHLAS.cz poskytl u příležitosti konání Mezinárodního sympozia „Česká zahraniční politika“, které v září pořádal Ústav mezinárodních vztahů.

Všechny tyto věci aliance v posledních letech řeší a troufám si říct, že z větší části úspěšně, i když nám zbývá ještě spousta práce. Lépe řečeno: práce NATO adaptovat se na nové prostředí nikdy neskončí. Mezinárodní bezpečnostní prostředí se neustále mění, vstupují do něj noví aktéři – ať už státní, nebo nestátní – a mění se i povaha hrozeb. Pokud je tedy někdo iritován tím, že už třicet let hovoříme o transformaci NATO a stále není tato práce hotová, pravda je taková, že konec nenastane nikdy.

Tou nejčastěji skloňovanou hrozbou je agrese Ruska, o které se začalo mluvit hlavně v souvislosti s anexí Krymu v roce 2014. Jaké formy ruská agrese má a které z nich považujete za nejnebezpečnější? Jde spíš o nevojenské hrozby, jako je informační válka či kybernetické a hybridní útoky?
Je to všechno dohromady. Když hovoříme o hybridních hrozbách, nepředstavujme si to jen jako nové hrozby typu kybernetické útoky nebo dezinformační kampaně. Hybridní metody je potřeba vnímat jako spektrum, které přechází od relativně neškodné fáze typu kulturní podpory menšin v jiných zemích, což je v principu legitimní, přes akce, jako jsou kybernetické útoky, manipulativní či dezinformační kampaně, až po kvazivojenské aktivity, které jsme viděli právě v roce 2014 na Krymu – to je vysílání takzvaných „zelených mužíků“, neoznačených vojáků speciálních sil. Na úplném konci spektra pak stojí klasický vojenský konflikt.

Musíme se připravit na těžké časy. Ubránit se působení Číny bude výzvou, míní diplomat Šedivý

Číst článek

Pod prahem otevřeného konfliktu se nachází skutečně široká škála technik a metod, včetně používání ozbrojených sil v neoznačené podobě. To je to, co Severoatlantická aliance i Evropská unie v posledních letech intenzivně řeší, a zároveň způsob, jakým Ruská federace operuje v Evropě. Samozřejmě nejen Ruská federace, byť v jejím případě je to nejlépe zmapované a také nejviditelnější.

K tomu bych měl dodat, že v celkovém součtu vojenské kapacity Severoatlantické aliance dramaticky převyšují kapacity Ruské federace. Státy NATO dohromady vynakládají na obranu asi dvacetkrát víc než Rusko, což je obrovský rozdíl. Ale to není úplně podstata problému. Jak už jsem řekl, Rusko neváhá použít celou škálu hybridních nástrojů, jako jsou kybernetické útoky nebo dezinformační kampaně, proti kterým se ale těžko bráníme a které zároveň nejsou moc drahé. Výše našich obranných rozpočtů kumulovaná v rámci NATO proto není faktor, který by byl rozhodující.

Je tu ale i druhá věc. Nepoměr výdajů na obranu Ruska a NATO je sice veliký, ale pokud se podíváme na konkrétní regiony, jako je Pobaltí nebo Černé moře, tam mají Rusové nad Severoatlantickou aliancí drtivou konvenční převahu. V těchto citlivých, vysoce exponovaných geografických regionech, kde ruská vojenská moc tradičně výrazným způsobem převyšuje tu alianční, má NATO problém. A to se snažíme od roku 2014 napravit. Myslím, že jsme v tom jako aliance úspěšní a odstrašující síla NATO je dnes v těchto regionech věrohodná, ale mnoho práce nám ještě zbývá.

Jak se hybridním hrozbám bránit? Dají se snahy NATO v tomto směru nějak specifikovat?
Pokud jde o hybridní hrozby, je to vždy stát, kdo má primární odpovědnost za svou obranu a bezpečnost. Severoatlantická aliance se těmito problémy samozřejmě zabývá, a to především na koordinační úrovni – zprostředkovává například platformu, prostřednictvím které si spojenci mohou vyměňovat informace a zkušenosti, jak těmto hrozbám čelit. NATO ale není rozhodujícím aktérem – tím bude v našem případě vždy česká vláda a naše národní instituce.

Problém s výdaji

Jedna z výzev NATO plyne zevnitř samotné aliance. Tím mám na mysli spory ohledně výdajů členských zemí na obranu. Podle dohody států ze Severoatlantické aliance by měl každý člen paktu odvádět na obranu země alespoň dvě procenta HDP, v praxi toto pravidlo však dodržuje jen málokdo. Považujete to za zásadní problém pro fungování aliance?
Pokud členské státy nevynakládají dostatečné prostředky na obranu, je to pro Severoatlantickou alianci problém, a jestli na to někdo upozorňuje, je to jen snaha tento problém řešit. Druhá věc samozřejmě je, jakým způsobem se pak snaží spojenecké země přimět, aby obranné výdaje zvýšily. To je samozřejmě věc k diskusi, ale je třeba říct, že tlak Spojených států zejména na evropské spojence byl v posledních letech efektivní. Někdo se sice může pozastavovat nad používanou rétorikou, ale při pohledu na vynakládané výdaje je pozitivní dopad tohoto tlaku zřejmý.

Reakce na Trumpovy výhrůžky? Německo slíbilo dál zvyšovat své výdaje na obranu

Číst článek

Agenda takzvaného „burden-sharing“ – spravedlivého sdílení břemene výdajů na společnou obranu – nicméně není něco, s čím by přišel současný americký prezident. Diskuse na téma, jak vysoké by měly být obranné výdaje Ameriky a evropských zemích, aby byly investice adekvátní a spravedlivé, se v rámci NATO vede od jeho založení. Už v období studené války najdeme řadu případů, kdy se tato otázka řešila, a Evropané byli Spojenými státy nabádáni, aby své obranné výdaje zvýšili. Stejně tak to bylo téma v 90. letech, diskuse se ale zintenzivnily hlavně po velšském summitu v září 2014, kdy byla u moci ještě administrativa prezidenta Baracka Obamy.

Kritika amerického prezidenta, která v současnosti směřuje především na Německo, je tedy podle vás na místě?
Obsahově je samozřejmě na místě a určitě je ospravedlnitelná. Jak ale říkám, jiná věc je, jaké metody se k té kritice využívají a jestli některé postupy nakonec nezpůsobí víc škody než užitku v souvislosti s alianční solidaritou a vzájemnou důvěrou spojenců do budoucna.

Pokud jde o důvěru mezi spojenci, platí ale i druhá věc – nikdo nesmí mít pocit, že na spolupráci v rámci NATO nějakým způsobem doplácí a tratí na ní. Pokud například Spojené státy budou mít tento pocit, je to pro alianci potenciálně smrtící. Jakási spravedlnost v rámci NATO je tedy nezbytná k tomu, aby byla do budoucna zachována jednota a soudržnost mezi spojenci.

Tudíž by i Česko mělo za obranu utrácet víc?
Česká republika je na dobré cestě, jak toho dosáhnout. Závazky, které jsme přijali na velšském summitu, víceméně plníme (v současnosti se výdaje ČR pohybují kolem 1,2 procenta HDP, do roku 2021 by se měly navýšit na 1,4 procenta, do roku 2024 pak mají všechny státy NATO dosáhnout výdajů ve výši dvou procent – pozn. red.). Český obranný rozpočet se za poslední roky dramaticky zvýšil, a pokud je mi známo, tento trend by měl pokračovat i v následujících letech.

Pokud se vrátíme k Donaldu Trumpovi, dá se podle vás říct, že se NATO či priority aliance po jeho nástupu do Bílého domu nějak proměnily?
Já bych tuto věc nepřeceňoval. Většinou jde o změnu rétoriky, která je používána, nikoliv substance. Je potřeba si uvědomit, že současná fáze alianční adaptace na zhoršující se bezpečnostní prostředí – způsobené jak státními aktéry v čele s Ruskem, tak teroristickými organizacemi, jakým je takzvaný Islámský stát – nastala v roce 2014, kdy se tyto hrozby projevily naplno a všechny najednou.

NATO začalo svou transformaci a posilování svých odstrašujících a obranných schopností už během druhého funkčního období prezidenta Obamy a Trumpova administrativa na to navazuje. Většina praktických věcí, které Aliance používá k tomu, aby své obranné schopnosti posílila, tedy následují to, co bylo spuštěno už bezprostředně po anexi Krymu a ruské agresi na východě Ukrajiny.

Jan Jireš | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Společná armáda EU?

Mezi často diskutovanými bezpečnostními tématy jsou i návrhy na vznik společné evropské armády. Má podle vás evropská integrace tohoto typu smysl, nebo byste spíš varoval před zbytečným zdvojováním vojenských struktur?
V první řadě musím říct, že vznik evropské armády nikdo nenavrhuje. Někdy se tento pojem používá, ale jsem přesvědčen, že v naprosté většině případů – obzvlášť když tento pojem použijí někteří evropští politici – je to myšleno jako metafora. Nemyslí to tak, že bychom zrušili národní armády a vytvořili jednu armádu Evropské unie, která by byla kontována unijními orgány. Taková věc je v zásadě nemožná, přinejmenším v horizontu mnoha desetiletí.

Jde tedy o metaforu pro užší spolupráci mezi národními armádami evropských zemí. Musíme si uvědomit, že rozvoj obranné a bezpečnostní spolupráce v rámci Evropské unie je stále ještě mezivládní spoluprací – to znamená, že jde o suverénní rozhodnutí vlád příslušných zemí, což je v zásadě podobné NATO. Mohli bychom proto říct, že ve výsledku je vedlejší, zda mnohonárodní spolupráce armád členských států je vybudována a dále posílena v rámci NATO, nebo Evropské unie. Protože pokud se bude jednat o použití vojenských kapacit, vždy to bude záviset na suverénním rozhodnutí vlády, respektive parlamentu – ať už se jedná o NATO, či EU.

Jde o to kontrolovat, co se ve vzduchu děje, říká podplukovník Pavlík o misi českých pilotů v Pobaltí

Číst článek

To, o co se Evropská unie v současnosti snaží, je tedy posílení spolupráce mezi armádami členských zemí na různých úrovních a v různých oblastech. A řekl bych, že pokud se to dělá racionálně, je to něco, co posiluje i samotnou Severoatlantickou alianci – posiluje to totiž evropský pilíř NATO a evropskou obranyschopnost.

Iniciativu Stálé strukturované spolupráce, označovaná zkráceně PESCO, která byla oživena v roce 2017, je tedy podle vás ta vhodná cesta pro posílení unijní obrany?
Je to jeden z nástrojů, ale těch máme v Evropské unii spoustu – ať už celoevropského, či regionálního formátu. Takzvané PESCO je nový nástroj, který umožnila až Lisabonská smlouva a který byl spuštěn poměrně nedávno. Jeho cílem je opět zefektivnit obrannou spolupráci mezi členskými státy a dosáhnout nějaké synergie. Rozdíl v porovnání s předchozími iniciativy tu ale samozřejmě je. PESCO má určitě přidanou hodnotu, koneckonců proto se to také spustilo.

Evropané si od PESCO slibují, že dosáhnou spolupráce efektivnějším způsobem než v minulosti. Teprve v budoucnu se však ukáže, zda je tento nástroj skutečně efektivnější, nebo zaostane za očekáváními, které jsou s PESCO spjaty.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme