Čtyřicet procent samizdatu prošlo bytem nevidomého Klementa Lukeše, popisuje Kosatík svůj osud v knize

Dvacet let se spisovatel Pavel Kosatík ptal pamětníků na muže jménem Klement Lukeš – člověk od mládí nevidomý, ale přes handicap bojoval i proti totalitnímu režimu. Kniha se jmenuje Zápasy slepého muže. „Koho historie alespoň trošku baví, mohl by v tom vidět příběh, že se člověk může zachránit sám, ale nesmí to vzdát,“ přibližuje svou novou knihu Pavel Kosatík. Jak on sám vzpomíná na život v totalitním režimu?

Host Lucie Výborné Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Spisovatel Pavel Kosatík

Spisovatel Pavel Kosatík | Foto: Agáta Faltová | Zdroj: Český rozhlas

Jaký obrázek jste měl o Klementu Lukešovi na začátku, a jaký po 20 letech, kdy jste zpovídal pamětníky a sbíral materiály?
Poznal jsem ho v 90. letech po převratu, seznámila mě s ním Olga Havlová, protože tehdy byl členem správní rady Výboru dobré vůle. Dělal ně mě strašně dobrý dojem, v pravém slova smyslu chlap, zjišťoval jsem, jak má blízko k lidem, a lidé blízko k němu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ve vydávání samizdatů byl velkopodnikatel, nedá se v tom k nikomu přirovnat, popisuje Pavel Kosatík. Kdo byl Klement Lukeš? Poslechněte si celý rozhovor

A pak jsem ho začal nabírat i s těmi složitostmi – po válce nastoupil do národně-frontovního režimu s plnou naivitou dítěte, které dostalo najednou spoustu šancí.

Nevidomý, který najednou může studovat na vysoké škole – komunismu propadl na plné pecky, a to tak, že se stal stranickým intelektuálem. Byl mnohem inteligentnější než vedení strany, tak dostal za úkol, aby je školil…

Velice záhy dospěl k revizi marxismu, chtěl, aby se vyvíjel, a byl pod velkým vlivem Jugoslávců. A proto jsem to psal – jak se říká v Baronu Prášilovi, vytáhl za vlasy sám sebe z toho hnoje.

Mám rád, když někdo může udělat sebevětší chybu – a on za mlada ty chyby sekal , a pak mu to dojde a nenechá to tak. A myslím si, že je v tom vzorem pro leckoho v jakékoliv době, není to knížka jenom o 50. a 60. letech…

Dobré rozpoložení Sovětů

Řekl byste o něm, že to byl do jisté míry hrdina?
U tohoto slova mám trošku vyrážku a používám ho pouze v souvislosti s válkami. Ale rozpoznal v sobě slušnost. Třeba v roce 1961 se měl stát hlavou poměrně velkého politického procesu, který chystal Antonín Novotný, dokonce to měla být jakási varianta na proces se Slánským a spol. Antonín Novotný si představoval, že když vyrobí jugoslávskou skupinu v čele s Klementem Lukešem, tak mu Chruščov utrhá obě ruce.

Ale v roce 1961 měl Chruščov momentálně dobrou náladu, byl to rok, kdy byl Gagarin odpálen do vesmíru, kdy se Kubě relativně dobře dařilo – nebo si to hodně lidí na světě naivně myslelo, začínaly se osvobozovat africké režimy, takže Sovětský svaz se snažil vypadat jako dobroděj toho všeho, takže se jim ten proces nehodil. A Klement Lukeš neskončil za mřížemi.

Klement Lukeš komunistickému režimu odporoval přes svůj handicap. Jak se pohyboval ve vydávání samizdatu, když neviděl?
To, že někdo něco nevidí, věci komplikuje a zároveň usnadňuje. Nad některé ošklivosti, kterých se normální člověk bojí, se můžete nějakým způsobem povznést. Měl v sobě takovou zvláštní sílu, jeho bytem, kde se samizdaty dávaly dohromady a kam chodily všechny ty přepisovačky, prošlo asi 30 nebo 40 procent samizdatu, které v té době vznikly.

Kněz Graubner distribuoval samizdaty a organizoval diskotéky bez alkoholu, po 1989 se stal arcibiskupem

Číst článek

Byl to velkopodnikatel, který ty věci ale nepodepisoval, jak to dělal Václav Havel nebo autoři u Ludvíka Vaculíka, takže to nejde ani přesně spočítat, kdyby to někdo chtěl v těch desítitisících stránkách vyjádřit. Ale jeho nasazení bylo nesmírné a nedá se v tomhle k nikomu přirovnat.

Proč by si měla dnešní mladá generace přečíst tuto knížku?
Svobodu v sobě může najít každý, každý se chce ve světě nějak vyznat. Nesouvisí to s minulým režimem, dneska máme okolo sebe jiné bludné šarády, těžko se orientujeme ve světě konzumu, někdo tomu bude 20 let holdovat, a pak překvapeně zjistí, že těch 20 let zabil. Což mi trošku připomíná prohlédání těch exkomunistů. Takže koho historie alespoň trochu baví, mohl by v tom vidět příběh, že se člověk může zachránit sám, ale nesmí to vzdát.

V čem se liší české a slovenské století? Poslechněte si celý rozhovor.

Lucie Výborná, prh, jpo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme