Sokol nebo Lípa, nakonec československá koruna. Měna se zrodila rychle, snadno se ale padělala
Sokol, Káně nebo Lípa. I tak se mohla jmenovat nová československá měna, o jejímž názvu diskutovalo v roce 1919 Národní shromáždění. Nakonec bylo Československo jedinou zemí, která si po debatách zachovala název původní měny z doby monarchie. V zavádění nové měny ale byla nová republika rychlejší než ostatní nástupnické státy Rakouska-Uherska, patřila v tom mezi jedny z prvních.
Vlastní měnu mělo Československo od roku 1919. Ostatní země následovaly. „My jsme byli jediná země, která si ponechala korunu. V každé další zemi se symbolicky odstřihli od tradic a od dědictví monarchie i tím, že se měnu rozhodli pojmenovat jinak,“ srovnává historik Vojtěch Kessler z Historického ústavu Akademie věd.
Československá koruna symbolicky připomínala české království. Patřila ale k nejvíce padělaným měnám
Koruna tak Československo svým způsobem vracela do historie, míní Kessler: „Symbolicky nám připomínala českou státnost, české království.“
Ještě několik měsíců po vyhlášení vlastního státu 28. října používali obyvatelé rakousko-uherskou měnu. Platilo se zlatým i korunou.
„Na jaře 1919 se vyhlásila odluka systémem kolkování. Lidé měli možnost přijít na úřad, přinést svoje stávající bankovky a na ty byly nalepeny kolky. Těmi se od té chvíli označovalo, že tato měna platí na území Československa,“ přibližuje historik.
Bez ochranných známek
Až v následujících měsících se do oběhu dostávaly zatím provizorní české bankovky. „Byli jsme v tom mezi prvními nástupnickými zeměmi monarchie,“ připomíná historik.
Bez legií by nebylo Československo. Jednotky byly během první světové války Masarykovým trumfem
Číst článek
Mělo to ale háček. „Nové bankovky neměly až na jednu výjimku ochranné známky,“ říká a přibližuje:
„Proto československé bankovky byly v době, kdy platily ve 20. letech, v rámci Evropy jednou z nejvíce padělaných měn v oběhu. Přijížděli k nám ze zahraničí pašeráci a nosili si plné kufry po domácku vytištěných československých korun.“
Rašínova deflace
Okolkování rakouských bankovek a příprava československých byl jeden z hlavních úkolů pro prvního ministra financí Aloise Rašína.
„V čem jsem se rozcházel s Rašínem, nebyly cíle ani hlediska, nýbrž metody. A Rašín byl veskrze radikálnější a revolučnější. Šel přímočaře na měnu,“ zapsal si Rašínův oponent, ekonom a pozdější ministr financí Karel Engliš.
„Proti válečným půjčkám chtěl léčit obce krizí. Není sporu, že v krizi je mnoho ozdravného a že taková přímočarost je jednodušší a obecně pochopitelnější. Rašín byl neohrožený a nebál se žádné krize. Díval se za ně,“ stojí v Englišových poznámkách.
Rašínova měnová politika ale byla pro nový stát klíčová „Zvolil cestu umírněné deflace, to znamená zkvalitňování měny. V prvních dnech a týdnech státu to bylo pro lidi, pro běžné smrtelníky, naprosto zdrcující,“ zdůrazňuje historik a vysvětluje: „To znamená, že člověk si vyměnil peníze a jejich hodnota byla uměle stlačována.“
Dlouhodobě se to ale vyplatilo. „Když použijete tento nástroj, tak po nějaké době, kdy se oběh ustálí, se ekonomická situace exponenciálně zlepší. Protože máte plnou a tvrdou měnu, která je funkční,“ říká Kessler.
„Nestalo se nám jako v okolních státech, že byste šli ráno pro chleba a potřebovali tisíc marek. Stačilo vám 20 korun,“ dodává.
