Sinoložka: Koronavirus je pro režim nebezpečný. Krize ukázala, že strana staví vlastní moc nad životy lidí

„Lidé mají z epidemie opravdu veliký strach, jsou rozhořčeni a tím získávají odvahu říkat, co si myslí,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz sinoložka Olga Lomová, podle které koronavirus ukázal, jak moc je režim vedený komunistickou stranou v krizových situacích nefunkční. Epidemie proto může být pro stranu nebezpečná. Změny vedoucí například k větší otevřenosti režimu nicméně můžou vzejít jen zevnitř samotného systému, podotýká odbornice.

Rozhovor Peking/Wu-chan Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Propaganda rozhodně sílí. Najednou se na předních stránkách objevují slogany, podle kterých komunistická strana v čele se svým tajemníkem bojuje proti koronaviru a snaží se ukázat, co všechno dělají pro lidi, říká Olga Lomová | Foto: Aly Song | Zdroj: Reuters

Zatímco například Světová zdravotnická organizace chválí čínskou vládu za opatření zavedená proti šíření koronaviru, Peking ve spojitosti s epidemií čelí mohutné kritice vlastních obyvatel, ale i řady odborníků. The Guardian cituje například profesora práv Süa Čang-žuna z pekingské Univerzity Čching-chua, podle kterého koronavirus odhalil „shnilé jádro“ pekingského režimu. Co podle vás epidemie ukázala o čínského stylu vládnutí?
Ukázala, že je systém postavený na vedoucí úloze komunistické strany dysfunkční. Nedokáže totiž pružně reagovat na situace, které jsou ústřednímu vedení nepříjemné a mohou pro něj být hrozbou. Vzpomeňme si na Černobyl – to byla velice podobná situace.

Frustrace, strach i podpora. Žena pro iROZHLAS.cz popisuje situaci z lodi uzavřené kvůli koronaviru

Číst článek

Takovouto mimořádnou událost, jako je začátek nové, pravděpodobně nebezpečné epidemie, systém není schopen vlastními silami okamžitě řešit. Nedokázal rychle reagovat v oblasti, kde se objevily první případy nákazy, mobilizací zdrojů, které sice může poskytnout místní vláda. Ta ale nemůže konat, dokud nedostane posvěcení z ústředí. Nesmí ani například zveřejnit informaci o šíření nebezpečného viru nebo přistoupit k široce propagovaným praktickým opatřením, kterými by se dalo šíření bránit.

Systém se snaží mít všechno pod kontrolou, vše centralizuje a pohání ho obavy, aby nepřišel o své exkluzivní mocenské postavení. Kromě toho ale epidemie ukázala, že vedení nevěří svým vlastním lidem.

Jak velkou roli v tom hraje cenzura?
To je druhá věc, která s tím souvisí. Když o problému lékaři začali mluvit – a to velice opatrně, nesnažili se mobilizovat veřejnost, ale posílali si zprávy mezi sebou prostřednictvím sociálních platforem – začala je vyšetřovat policie kvůli údajnému šíření poplašných zpráv a dostali důtku. Dokonce podepsali prohlášení, v němž se přiznávají, že šířili falešnou zprávu a jsou si vědomi toho, že pokud neuposlechnou, hrozí jim ještě tvrdší postih. 

To byl i případ lékaře Li Wen-lianga, který byl mezi prvními, kdo na koronavirus upozornil, namísto uznání se ale dostal do hledáčku čínské policie. Později se koronavirem sám nakazil a nemoci minulý týden podlehl. Jak velkou ranou byla pro režim právě smrt Li Wen-lianga?
Tento extrémní případ lidi v Číně takříkajíc postavil na nohy. Je na něm naprosto hmatatelným způsobem vidět, že komunistická strana staví vlastní moc nad životy lidí. Systém neustále opakuje – a lidé to každý den čtou v médiích – že se vše děje „v zájmu lidu“ a že „zájem lidu“ je na prvním místě. Tohle je ale naprosto instruktivní příklad toho, že komunistická strana nejedná v zájmu konkrétních lidí.

Kdo je Olga Lomová?

Vystudovala sinologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2014 byla profesorkou a také ředitelkou Ústavu Dálného východu FF UK. V současnosti přednáší na katedře sinologie. 

Lidé si to uvědomují, proto nevěří informacím, které oficiálně dostávají, a mají strach. Žijí ve stresu a nejistotě z toho, co se kolem nich vlastně děje. A když zemřel Li Wen-liang, začali svoje pocity ventilovat.

Jak těžké je pro autoritářský systém vlády bojovat s takovouto kritickou situací v době sociálních sítí, kdy se režim snaží příspěvky cenzurovat?
Podle mého názoru je tohle naprosto absurdní situace. Autoritářský režim by měl být teoreticky schopen okamžitě mobilizovat neomezené množství zdrojů, aby šíření epidemie zastavil. Mělo by to být mnohem jednodušší než ve státech, kde jsou komplikované demokratické procesy rozhodování a financování. Pokud by čínský režim tímto způsobem na koronavirus zareagoval, lidi si nebudou stěžovat – budou naopak hájit moudré vedení, že mobilizovalo všechny síly na pomoc lidem. To se ale nestalo.

Lidé mají veliký strach

Řekla byste, že je čínská propaganda a cenzura na sociálních sítích v souvislosti s koronavirem silnější, než je v Číně běžné?
Propaganda rozhodně sílí. Najednou se na předních stránkách objevují slogany, podle kterých komunistická strana v čele se svým tajemníkem bojuje proti koronaviru a snaží se ukázat, co všechno dělají pro lidi.

Nejsem schopná posoudit, jestli je silnější i cenzura. Na druhou stranu se ale objevují velice odvážná vystoupení, která kritizují vládu. Je vidět, že lidé mají z epidemie opravdu veliký strach, jsou rozhořčeni, a tím získávají odvahu říkat, co si myslí. 

Zatímco se snaží umlčovat kritiky na sociálních sítích, režim přikračuje k velkolepým opatřením, jako je vybudování dvou nových nemocnic v horizontu pouhých dvou týdnů. Jak na tyto kroky reaguje čínská veřejnost?
Samozřejmě záleží na tom, o jakou skupinu a vrstvu společnosti jde a jak jsou o situaci informovaní. Musíme si uvědomit, že Čína je země s vedoucí úlohou komunistické strany a ve smyslu otevřenosti informací to tam funguje podobně jako kdysi u nás. Lidé tedy mohou ocenit, že se vláda konečně začala snažit, na druhou stranu tu ale nefunguje důvěra mezi lidmi a komunistickým aparátem, který všechno řídí.

Jako první varoval před koronavirem, čínská policie ho ale umlčela. Teď je lékař jedním z nakažených

Číst článek

Obyvatelé Číny proto mají pocit, že zprávy z médií nemohou brát jako zásadní informaci. Ukazují to i záběry, které publikovala například BBC a které zachycují, jak pacienti odmítají do těchto nemocnic nastoupit, protože mají strach, že se tam naopak nakazí. Nedokážu posoudit, nakolik je tento strach oprávněný, ale kvůli neexistenci důvěry dochází k napětí mezi státem a jeho obyvateli.

Jsou tyto kroky tedy jen velkolepými opatřeními, které mají režim vykreslit v lepším světle? Například ředitel londýnského institutu SOAS China Steve Tsang upozorňuje, že spíš než výstavba dvou nových zdravotních zařízení by bylo účinnější poslat do Wu-chanu polní nemocnici a lékaře, kteří by s krizí mohli pomoct mnohem rychleji.
Samozřejmě že čínské vedení se potřebuje vykreslit v co nejlepším světle, protože se o dění ve Wu-chanu dva měsíce nikdo nestaral. Že je ve městě něco v nepořádku, se ve Wu-chanu vědělo už od začátku prosince. Světová zdravotnická organizace sice chválí Čínu, režim ale neinformoval dostatečně rychle svoje vlastní lidi. To je jádro celého problému. Epidemie by nebyla tak strašná, kdyby ještě do konce ledna nebylo trestné o dění vůbec promluvit.

Tady je třeba říct, že režim je sice schopen nahnat dělníky a během několika dnů postavit zdravotní zařízení, ale nedokáže mezi lidmi vytvořit takovou atmosféru, aby se zdola sami dobrovolně mobilizovali a pomáhali s řešením situace na základě vlastní iniciativy. Z povahy věci režim neumí využít potenciál lidí, kteří jsou schopni pomáhat řešit problém, bojí se ale represivních opatření.

Může velkolepými kroky, jako je stavění nemocnic nebo propuštění regionálních činitelů komunistické strany, čínský režim ukázat lidu, že koná, a možná tak i obrátit epidemii ve svůj prospěch?
Myslím, že ne. Všem je jasné, že se ve Wu-chanu situace zanedbala a je vážná zejména proto, že se zpočátku zatajovaly informace. Smrt Li Wen-lianga se přitom stala symbolem, který to v očích lidí zhmotňuje. Vidí, že způsob řešení krizové situace ze strany komunistického vedení je na hraně života a smrti.

Samozřejmě pokud do opatření proti koronaviru půjdou velké finanční a další prostředky, stranické vedení tím dá lidem pocit nějaké satisfakce, že se vláda stará alespoň ex post. Režim ale nemá důvěru lidí a to, co se dnes děje v Číně, tuto důvěru určitě neposiluje. 

Změna je možná jen uvnitř

Jak nebezpečná tedy epidemie koronaviru pro režim je a ještě může být? Má se Peking obávat?
Samozřejmě že to pro režim může být nebezpečné. Není to jen selhání jednotlivce, ale celého systému. Epidemie koronaviru proto může být pro režim určitou hrozbou, ale je velice těžké říct, jak se situace bude dál vyvíjet. Roli hraje i to, že v Číně není žádná silná opozice, která by se mohla iniciativně chopit situace a stát se mluvčím nespokojených lidí.

Jaké ohrožení koronavirus představuje z pohledu čínské ekonomiky? Podle vládní výzkumné organizace nazvané Národní institut pro finance a rozvoj by epidemie mohla snížit letošní růst čínské ekonomiky až o celý procentní bod.
Nejsem ekonom, ale tyto dopady jsou evidentní. Pokud zavřete továrny, které jsou orientované na export, nejenže přicházíte o zisk, ale může to ohrozit i spolupráci se zahraničními partnery, kteří si možná začnou hledat náhradu v jiných zemích. Wu-chan je obrovské centrum, kde má spousta světových firem své pobočky a není vůbec jisté, zda se všichni po epidemii do Číny vrátí. V médiích se hovoří o Vietnamu, ale mohou odejít i do jiných zemí.

Bezpochyby to tedy ekonomiku zásadním způsobem ovlivní. Nakolik se to promítne do politické stability, je ale velká otázka. Už před propuknutím epidemie se nicméně prorokovalo, že klesá růst hrubého národního produktu a že se Čína blíží okamžiku, kdy budou lidé z ekonomických důvodů nespokojení.

10hodinové směny bez pauzy, jídla i možnosti se napít. Zdravotnice popsala náročný boj s koronavirem

Číst článek

Dají se po epidemii koronaviru čekat nějaké změny? Může krizová situace vést například k větší otevřenosti režimu, nebo se Peking bude naopak snažit přitáhnout uzdu ještě těsněji?
Je téměř nepředstavitelné, že by se uzda dala přitáhnout ještě víc než dnes. Za Si Ťin-pchinga jsme dospěli do období, kdy sami Číňani říkají, že se kontrola a perzekuce blíží poměrům za kulturní revoluce – tím mám na mysli kult osobnosti, výchovné kampaně proti západním vlivům a podobně. 

Uvnitř komunistické strany vždy existovaly nejrůznější frakce, které navenek nejsou moc vidět, ale hlídají si své mocenské pozice a vedení je výsledkem kompromisů mezi jejich představami, jak stát řídit. Vždy byla určitá naděje, že se do popředí dostane nějaká trochu liberálnější skupina uvnitř Komunistické strany Číny. Dnes je ale velkou otázkou, jestli nějaká liberálnější skupina ve straně ještě existuje. Po nástupu Si Ťin-pchinga jsme svědky postupné likvidace všech potenciálních oponentů v nejvyšším vedení strany a soustředění veškeré moci do vlastních rukou.

Nějaká pozitivní změna tedy podle mě může vzejít jen zevnitř samotného systému. Naděje na to, že by došlo k zásadním změnám a větší otevřenosti pod tlakem zvenčí, jsou minimální. Je tu ale jistá pravděpodobnost, že by se mohla prosadit trochu liberálnější politika uvnitř komunistické strany, protože i čínští komunisté vidí, že taková míra centralizace a kontroly nefunguje. To v konečném důsledku podkopává i moc stranického vedení.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme