Expremiér Robert Fico v čele radikalizované strany Smer míří k vítězství v zářijových parlamentních volbách na Slovensku. „Nevidím důvod nevěřit tomu, co Fico říká. Dvoří se maďarskému premiérovi Orbánovi a může jít jeho cestou,“ říká pro iROZHLAS.cz slovenský sociolog Dominik Želinský. Kromě blížících se voleb v rozhovoru také porovnává slovenské a české vykládání vlastní historie, národní sebevědomí a další podobnosti a rozdíly obou národů.

Rozhovor Bratislava 6:45 26. května 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V září čekají Slovensko předčasné volby. Mluví se o tom, zda po nich nebude slovenská demokracie ohrožena. Vztahuje se to k tomu, že průzkumy vede Smer Roberta Fica, který se posunul do antisystémových až extrémních pozic. Je podle vás ohrožení slovenské demokracie reálné, nebo by se Fico u moci zklidnil?
Robert Fico poměrně otevřeně vede skutečně antisystémovou politiku, vystupuje proti geopolitické orientaci slovenské vlády a dvoří se Viktoru Orbánovi a ztotožňuje se s jeho typem politiky.

‚Proruský troll paktující se s fašisty.‘ Pět let od politického pádu míří Fico k volebnímu vítězství

Číst článek

V podstatě nevidím důvod, proč mu v tom nevěřit. Kdyby měl tu možnost a adekvátní koaliční partnery, tak proč by se nevydal Orbánovou cestou?

Na druhou stranu za zavřenými dveřmi prý nedávno například podpořil členství Ukrajiny v Evropské unii. Přijde mi ale adekvátní věřit tomu, co říká na veřejnosti. I kdyby, nemyslím, že je správné utěšovat se tím, že jeho veřejná rétorika je možná agresivní a dehonestující, ale mimo kamery přece drží korektní evropskou pozici.

Ohrožení tu do nějaké míry je, ale zároveň je třeba udržet si střízlivý pohled a přemýšlet v dlouhodobé perspektivě. Volby jsou až za pět měsíců.

Sledujete i českou společnost. Ze slovenského středopravicového tábora, který se Ficova návratu obává, zní hlasy o tom, že je třeba voličské mobilizace. A srovnávají to s nedávnými porážkami Andreje Babiše ve sněmovních i prezidentských volbách. Je to přenositelné?
Vyplývá to i ze zkušenosti, které na Slovensku byly s vládou Roberta Fica a s podezřeními, které se na ni vázaly. Velká otázka je, jestli Fico skutečně bude schopný mobilizovat voličskou podporu pro to, aby mohl příští vládní koalici vést.

Domnívám se totiž, že i když je dnešní středopravé spektrum rozložené a jednotliví politici se snaží zachránit vůbec svou politickou budoucnost, mohli by vsadit na příběh o autoritářském ohrožení demokracie, jako jsme to viděli například v Česku ve zmíněných volbách.

Je to relativně efektivní mobilizační nástroj. V tomto případě, jakým antisystémovým směrem se Fico vydal, by to mohlo zafungovat.

Apokalyptické příběhy

Ve vašem nedávném textu pro SME jste porovnával současný stav české a slovenské společnosti a politiky a zmínil jste tam, že si Češi současné krize nevykládají jako Slováci žádnými „apokalyptickými příběhy o národních charakterech“. Zmiňujete tam například, že „žádný český komentátor čtenáře nepoučil, že důvodem vysoké podpory Babišova ANO je byzantská, rurální či klanová mentalita a historicky daná touha po populistickém lídrovi. Nikoho nenapadlo, že chybějící léky v lékárnách by mohly souviset s tím, že Česko od husitských válek o svůj stát nebojovalo a neváží si ho. Ba co víc, sami ho v roce 1526 odevzdali Habsburkům!“ Na Slovensku je naopak tento historizující žánr při vysvětlování společenskopolitických problémů opět oblíbený. Čím to je?
Určitě v tom hraje roli určitý typ národního sebevědomí, který je v Česku výraznější než na Slovensku. V tom smyslu, že pro Čechy je národní identita prakticky vyřešená věc už od 19. století a už dlouho není zdrojem nějakého typu kulturní nejistoty.

Češi věděli, že jsou Češi a, podle mého pozorování české politiky a společnosti, má česká politická veřejnost tendenci samu sebe vnímat jako samozřejmý politický národ, který je partnerem jiným velkým politickým národům v Evropě.

To může být samozřejmě určitý typ zkreslení, ale Češi o sobě spíš uvažují jako o partnerech Francouzů, Španělů, Angličanů atd., zatímco Slováci obvykle vůbec.

‚Hrajete si s ohněm.‘ Fico vyzval české politiky, aby nezasahovali do záležitostí Slovenska

Číst článek

A v čem vidíte původ toho, že na Slovensku tyto příběhy o národních charakterech tak fungují?
Řekl bych, že jsou spojené s velkou míru nejistoty, co se týká politické identity. V tuto chvíli se Slovensko nachází ve vážné politické a sociální krizi, která emocionálně dopadá na společnost, a tento typ krizí motivuje k tomu, aby se hledaly nějaké typy esenciálních rozdělení.

Proč zbytek země nepřemýšlí tak jako my v Bratislavě? Proč nemá stejné preference? Proč volí Fica, Petera Pellegriniho nebo Igora Matoviče, když přece vidí, že to nejsou slušní politici? Že jsou často proruští, amorální atd.

Aby se vyřešil tento typ nejistoty, tak se sahá po nějakých hlubokých narativech, které přesvědčivě osobitým jazykem popíšou základní společenské rozdíly. Že někteří lidé volí Fica, se nakonec neprezentuje logickými argumenty, že dobře reprezentuje jejich ekonomické, sociální nebo politické zájmy, a proto jim připadá jako lepší volba. V tomto narativu ho volí, protože je to silný vůdce, kterému potřebují věřit a jsou esenciálně jiní.

Díky tomu si tak snadno rozdělíte společnost a snáze jí rozumíte. Prostě si řeknete, že na druhé straně jsou lidé naprosto odlišní, nemoderní, neosvícení, izolovaní, klanoví atd.

Vy s tímto pohledem nesouhlasíte. Pro Salon Práva jste například napsal kritiku knihy českého autora Pavla Kosatíka Slovensko 30 let poté, kde popisujete, že autor jen mechanicky přebírá rétoriku slovenských středopravicových politiků a že úspěch Vladimíra Mečiara nebo Roberta Fica vysvětluje tímto historizujícím mytickým výkladem dějin, a ne tím, že by nabízeli svým voličům levicová řešení a sociální jistoty…
Ano, s touto teorií dost polemizuji. Není nová, teď se zase dostala na povrch, ale dost populární byla v 90. let během mečiarismu. Liberálnější část společnosti tehdy nedokázala pochopit, proč někdo Mečiara volí.

Vražda Kuciaka a nevinný Kočner? Rozsudek mě překvapil, nerozumím mu, popisuje novinářka

Číst článek

Přitom ho často nepodporovali proto, že by ho milovali, ale protože se báli ekonomické transformace. Sliboval jim, že zabrání transformaci na Klausův způsob. Samozřejmě že charisma politických osobností hraje roli, ale stejně tak dnes lidé nevolí Fica, Pellegriniho nebo Borise Kollára jen proto, že by milovali jejich fyzické ztělesnění politiky.

Voliči si tyto strany vybírají kvůli tomu, že reprezentují jejich socioekonomický zájem nebo že jim slibují sociální jistoty, navrácení jisté důstojnosti nebo jednoduše odpovídají na jejich obavy z budoucnosti.

Třeba se bojí toho, co představuje středopravá politika, která má na Slovensku silně reformní rétoriku. Jenže pro část slovenské společnosti nezní reformy lákavě, jsou synonymem nejistoty, nedostatku práce, sociálních změn atd. A to nechtějí.

Rozdílní Fico a Babiš

A když jim Fico nabízí sociální konzervatismus a jistoty, tak je to pro ně ideální?
Nemusí to pro ně být úplně ideální, ale aspoň to nebude nějaká reformní pravicová vláda, což je straší. Je to přitom velký paradox, protože v kontextu toho, jak dlouho byl u moci, je velmi těžké najít něco, co konkrétního Fico pro lidi udělal a jak svým voličům pomohl.

To je velký rozdíl například oproti Andreji Babišovi, který do značné míry čerpal z ekonomické konjunktury, ale lidé si mohou říci, že za Babiše šly v některých sektorech platy nahoru atd.

Skutečně na to, jak dlouho a jakou moc držel, má Fico vlastně minimální politické výsledky. Kromě symbolických věcí typu vlaky zadarmo Fico nijak dramaticky voličům nepomohl.

Čaputová uvedla, že čelí výhrůžkám smrtí. ‚Dělat z někoho terč už na Slovensku zabíjelo,‘ kritizovala Fica

Číst článek

Když jste zmínil Babiše, tak v letošních českých prezidentských volbách se trochu řešilo, zda se proti němu nevytáhne jeho slovenský původ, zda ho nebudou soupeři vykreslovat jako cizince. Nakonec ale k větším útokům na jeho původ nedošlo. Vnímáte to jako pozitivní stav politické kultury?
Z tohoto jsem byl pozitivně překvapený. Nemyslím si, že jsou v české společnosti velmi silné protislovenské nálady. Česká společnost má historicky tendenci tu slovenskou vnímat prizmatem předmoderního nebo trochu méně moderního příbuzného, který je trochu divočejší, trochu méně uspořádaný.

Postřehl jsem jen jeden protislovenský výpad, když spolek Dekomunizace vyvěsil v Praze plakát o tom, že nechtějí dalšího Čechoslováka. Je to typ sentimentu, který je v Česku přítomen dlouho a který ztotožňuje slovenské komunistické politiky s kulturním traumatem normalizace. Velmi pozitivně na mě zapůsobilo, že tam ten plakát vydržel jen myslím dva dny.

Reakce české veřejnosti proti takovémuto typu etnického šovinismu byla skutečně suverénní. Česko se naučilo akceptovat slovenskou menšinu na občanském principu jako rovnocenný kolektiv a tento šovinismus vyvolává odpor.

Proruské Slovensko?

Češi a Slováci se možná liší i v přístupu k Rusku. Během poslední doby na Slovensku vyšlo několik průzkumů, které zkoumaly vztah Slováků k válce na Ukrajině. V jednom vyšli více proruští, v jiném proukrajinští. Když jsem se o tom bavil s Ivetou Radičovou, tak říkala, že šlo spíš o problém v metodologii šetření. Má podle vás Slovensko proruský problém?
V médiích se sice často opakuje, že je na Slovensku vyšší podpora Ruska, ale jak jste zmínil, z průzkumů vyšly rozličné výsledky a interpretace.

‚Vlekař a erotoman‘ Kollár jako nejmocnější muž slovenské politiky. Jeho Sme rodina je klíčem k vládě

Číst článek

Data ukazují, že může jít o situační postoje. Když zrovna nevítězí Ukrajina, tak se lidé přiklánějí k tomu, ať vyhraje Rusko, a hlavně ať je konec války. Z dlouhodobých dat ale vychází, že podíl lidí, pro které je Rusko náš klíčový partner, je relativně stabilní. Je to kolem deseti procent.

Často se zmiňuje, že i klíčový slovenský obroditel z 19. století Ľudovít Štúr v jednom ze svých posledních děl Slovanstvo a svet budúcnosti navrhoval rezignovat na budování vlastní identity a raději splynout s carským Ruskem. Pomohlo toto proruským sentimentům?
Opět, ohledně dlouhodobých historizujících narativů, které na Slovensku často a silně rezonují, jsem velmi opatrný.

Příběh utlačovaného slovenského národa, který byl dlouho v područí a jehož národní buditelé jako Štúr sympatizovali s Ruskem, jsou pro mě zjednodušující pohádky. Ohledně Slovanstva a svetu budúcnosti je otázka, jak silně tyto ideje rezonují ve slovenské společnosti.

Sice jde o dílo z poloviny 19. století, se kterým se některé postavy slovenského kulturního života, například Svetozár Hurban-Vajanský, historicky identifikovali, široce dostupné bylo ovšem až po sametové revoluci. Intelektuální dějiny Slovenska v tomto ovšem také nejsou specifické a panslavismus najdeme i u českých myslitelů, třeba u Karla Kramáře.

Samozřejmě že nějaký typ rusofilství a orientace na východ ve slovenské společnosti dlouhodobě existuje. Konec konců skoro celé 20. století se nese ve znamení fascinace SSSR a mnozí lidé dodnes nejsou ochotni Rusko vnímat jako bezprostřední hrozbu.

Je ale třeba říci, že Slovensko má vysoký podíl lidí, kteří se identifikují s EU a cítí se jako součást kulturního Západu.

Jakub Grim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít