Opatření, se kterými zatím přišla, jsou nedostačující a problematická i proto, že jsou plošná. Ačkoliv rostoucí ceny energií a vysoká míra inflace zdaleka nejvíce ohrožují chudé, a obecně pak ten segment společnosti, kterému se v sociologii říká nižší střední třída, vládní pomoc není vesměs cílena přímo na ně.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Pehe: Proč je vládní pomoc lidem v rostoucí krizi neefektivní

Jistou míru adresnosti v sobě má jednorázový příspěvek ve výši 5 tisíc korun rodinám s dětmi do 18 let, protože kromě toho, že cílí právě na rodiny s dětmi, dosáhnou na něj jen rodiny s hrubým ročním příjmem do jednoho milionu korun.

Méně adresné jsou ale další dosavadní kroky vlády. Úsporné tarify, s jejichž pomocí se má pro konečného spotřebitele snížit cena energií, a odpuštění poplatků za obnovitelné zdroje nejsou odstíněny podle výše příjmu domácností, ale podle výše spotřeby.

Pocity nespravedlnosti

Jenže dosavadní míra spotřeby energie nereflektuje nezbytně ekonomické možnosti té které domácnosti. To, že ta která domácnost používala kupříkladu k vytápění elektřinu nebo plyn, které nyní enormně zdražily, se ne vždy odvíjelo v dobách relativně levných energií od ekonomických možností domácnosti. Záviselo to i na mnoha jiných faktorech.

Zcela plošně pak vláda přidává lidem na důchodech. Jak trefně poznamenal ve svém komentáři pro tuto rozhlasovou stanici Petr Šabata, vláda bere všem a dává všem – chudým i bohatým. Upozornil, že protože jsou valorizace důchodů plošné, procentní, lidé s důchody 20-30 tisíc dostanou přidány další tisíce, zatímco nízkopříjmoví penzisté jen pár stovek, které je nevytrhnou.

Jistou asociálnost vládní politiky pak ještě umocňuje trvání vlády na daňové politice, která odmítá progresivní zdanění. Přitom právě v krizi by dávalo smysl, aby daňové sazby byly odstupňovány podle výše příjmů mnohem více, než je tomu v současném systému, v němž hraje prim rovná 15procentní daň. A který navíc připravuje stát o zhruba 100 miliard ročně ve srovnání s vloni zrušeným zdaňováním takzvané superhrubé mzdy.

Tatáž neoliberální ideologie, která vedla nejsilnější stranu současné vládní koalice, občanské demokraty, k podpoře asociální daňové reformy, také bohužel vládě brání v posílení a profesionalizaci státní správy. Ta je přitom pro jakoukoliv adresnost státní pomoci zásadní. Bez ní státu opravdu nezbývá než vybírat a rozdávat peníze plošně.

Současná vláda se tak i v rostoucí krizi opájí představami škrtů ve státní správě, protože stát je prý příliš rozbujelý. Navíc, což je ještě horší, pokračuje v politice vlády Andreje Babiše, která jako jeden ze svých prvních legislativních počinů prosadila v roce 2018 změny v zákoně o státní službě, jímž oslabila nezávislost státních úředníků.

Současná vláda prosazuje zákon ještě více otevírající dveře k politizaci státní správy a k nabírání lidí bez potřebných kariérních zkušeností v domnění, že je to nejlepší způsob, jak zbavit státní správu Babišových lidí. Je to začarovaný kruh.

Bez silného státu, opírajícího se o výkonnou, profesionální státní správu, není adresnost v přístupu státu k různým sociálním skupinám možná. Zbývají pak opravdu jen plošná opatření, která ovšem z podstaty věci nakonec vytvářejí v nemalých částech společnosti pocity nespravedlnosti. Což se v sílící krizi nejen současné vládě, ale nám všem, nakonec nejspíš vymstí.

Autor působí na New York University Prague

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít