Je to příběh o rodině, popisuje režisér filmu Bratři, který je příbuzným Mašínů. Snímek zabojuje o Oscara
Režisér Tomáš Mašín dokončil po deseti letech příprav film o Mašínech nazvaný Bratři. Jejich příběh podle něj rezonuje mužskou odvahou. Zároveň ale za ním vidí i hodně ženské statečnosti. „Do snímku jsme nechtěli vnášet moc politiky. Je to primárně příběh o rodině,“ popisuje v rozhovoru pro Český rozhlas Vltava. Film Bratři o dodnes sporném odkazu odbojové skupiny bratrů Mašínových se letos pokusí získat zlatou sošku Oscar.
O existenci skupiny bratří Mašínů, která se na začátku padesátých let rozhodla emigrovat do západního Berlína se zbraní v ruce, se režisér Tomáš Mašín poprvé dozvěděl až během školní návštěvy Muzea Pohraniční stráže a SNB. Diverzantům a nepřátelům socialistického národa, jak o nich tehdy mluvila Mašínova učitelka, v muzeu patřila celá velká vitrína. Shoda jmen se zdála Tomášovi podezřelá, a tak začal doma vyzvídat od rodičů.
„Táta mi ukázal knihu o rodu Mašínů Sestupme ke kořenům. Teprve tehdy jsem se s historií této rodiny začal seznamovat,“ vysvětluje filmař, který je s Ctiradem a Josefem Mašínovými spřízněný přes prapradědečka Františka.
Film Bratři je dle autorů určený většinovému divákovi s důrazem na mladou generaci, která příběh synů protinacistického odbojáře Josefa Mašína nezná.
„Do snímku jsme nechtěli vnášet moc politiky. Je to primárně příběh o rodině, doba, v níž se odehrává, je rámcem, který nijak nezesilujeme. Záporným hrdinou není totalitní moc, ta je zosobněná jednou postavou v temném pozadí,“ konstatuje režisér Mašín.
Bratři zabojují o Oscara. Do filmových cen vyšle Česko kontroverzní příběh Mašínových
Číst článek
V rozhovorech zmiňujete, že pokrevní spřízněnost s rodinou odbojářů Mašínů nebyl hlavní důvod, proč jste film Bratři tak sveřepě a dlouho prosazoval. V čem spočívala vaše potřeba Bratry natočit?
Po přečtení knihy Oty Rambouska Jenom ne strach jsem v tom bez ohledu na jakoukoliv volnou příbuzenskou vazbu viděl silný dramatický filmový příběh, bytostnou filmovou látku s množstvím postav, které nabízely otázky, jak bychom se my zachovali v situacích, v nichž se ocitají tito knižní hrdinové. Co bylo spouštěčem jejich chování? Dokázali bychom sami jít na hranu s vědomím těch nejtvrdších konsekvencí, ztráty vlastního života a dopadu na naše nejbližší?
Přemýšlel jste, co byste udělal vy? Šel byste na hranu nebo za ní?
Vůbec nevím. Před kýmkoliv, kdo v tomto pohodlném světě řekne, že by se choval stejně, můžeme po klausovsku vyhrnout obočí, protože my si ty situace vůbec nedokážeme představit. Ta doba byla nesmírně krvežíznivá, zabíjela vlastní lidi. Mohli si pro vás přijít uprostřed noci, odvléct vás, sebrat vám veškerý majetek, mohli vás šikanovat. A taky to dělali.
Film jste připravoval více než deset let. Proč tak dlouho?
Kvůli penězům. S první produkční společností se nám ho nedařilo ufinancovat. Kompletně se také změnil scénář, za což jsem byl rád, protože jsem od začátku cítil, že v příběhu odbojové skupiny Mašínů by měly zásadní nebo velmi silnou roli hrát i ženské postavy, jejich matka a sestra.
Ten příběh je společensky vnímán především jako mužský film, jako něco, co rezonuje množstvím adrenalinu, mužské odvahy a rozhodnutí. Ale já jsem za tím viděl stejnou míru odvahy a statečnosti ženských postav, které pokorně a s velkou noblesou dopad činů mužských postav snášejí. Byl jsem tedy moc rád, že v jisté fázi se začal scénář psát znovu a že ho psal Marek Epstein. Společně jsme chtěli natočit film o rodině.
V Lošanech se otevře Památník tří odbojů. Vznikl v rodném statku legionáře Josefa Mašína
Číst článek
S Josefem Mašínem, jedním ze členů skupiny, která se prostřílela do západního Berlína, jste si celou jejich tehdejší cestu prošel. Co vás na ní nejvíc zajímalo? A jak silně tam Josefovy vzpomínky ožívaly?
Josef Mašín má i přes svůj věk (je mu 91 let – pozn. red.) ke každému kamarádský přístup, je velice upřímný a autentický, zkrátka na nic si nehraje. Po trase mě zajímaly detaily, pana Mašína jsem se ptal třeba na to, co rádi jedli, jak rychle si zvykali na zvuky lesa, jak překonávali strach a únavu, jak se chovali k sestře a jak se chovala ona k nim. Anebo jak reagovala máma, když tušila, že navečer mizí do Prahy a nespí doma. Ta doba byla velice tvrdá a ona se logicky musela o kluky bát, navíc měla zkušenost z nacismu, kdy to samé prožívala se svým mužem, který celé měsíce nebyl doma. Josef Mašín je skvělý vypravěč.
Pracujete jako režisér, ale vystudoval jste Akademii výtvarných umění. Chtěl jste se stát profesionálním výtvarníkem, malířem, grafikem? Proč k tomu nakonec nedošlo?
Usiloval jsem o to. Proběhlo i několik výstav a kdybych byl opravdu dobrý výtvarník, tak bych v tom asi pokračoval. Poslední tři roky na akademii jsem navíc studoval nová média a s nimi se mi otevřel nepoznaný prostor.
Už jako kluk jsem měl rád filmy a při četbě knížek mi vždycky úplně rozkvetla fantazie, vymýšlel jsem si příběhy. Na škole jsem si při vytváření pohyblivého obrazu uvědomil, že mě to baví víc než malba. Současně se mi začala zajídat samota ateliéru a zjistil jsem, že se mi daleko líp pracuje v týmu, že mám rád tu společnou energii. Film je pro tohle jako stvořený, i když do něj často musíte vkládat nekonečné úsilí a saháte si skutečně na dno svých možností.
Co Tomáše Mašína naučila reklamní tvorba a proč by ji všem zájemcům o filmové řemeslo doporučil? Jaký názor má na román Zatím dobrý který o emigraci skupiny bratří Mašínů napsal Jan Novák? I o tom mluvil Tomáš Mašín v pořadu Vizitka na stanici Českého rozhlasu Vltava.
