Jde o ‚okamžik pravdy‘? Co rozhodne o jeho úspěchu? Klíčové otázky a odpovědi k summitu COP26
Minutou ticha na památku obětí covidu-19 v neděli odstartovala ostře sledovaná klimatická konference, kterou odborníci i někteří politici označují za jednu z posledních možností, jak zvrátit zkázu způsobenou globálním oteplováním. V otázce snižování emisí skleníkových plynů jsou ale zástupci dvou stovek zemí rozděleni. Nabízíme rukověť k summitu COP26 v Glasgow.
Co je COP26?
Letošní konference OSN o změnách klimatu, známá pod zkratkou COP26 (conference of the parties, v angličtině „konference smluvních stran“ Úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu), je stejně jako během předchozích 25 ročníků událostí celosvětového významu. Do skotského Glasgow se kvůli ní sjeli zástupci všech zemí světa, kteří mají podle klimatologů jedinečnou příležitost rozhodnout, zda se podaří ochránit planetu před katastrofálními důsledky globálního oteplování.
Attenborough či Thunbergová ve společnosti světových lídrů. V Glasgow startuje klimatická konference
Číst článek
Konference, kde Českou republiku zastupuje premiér Andrej Babiš (ANO), odstartovala v neděli 30. října a potrvá až do 12. listopadu. První dny jsou zasvěceny projevům asi stovky světových lídrů, kteří v krátkosti představují plány svých zemí na snižování emisí skleníkových plynů, a po nich následují jednání expertních skupin. Summitu se celkem zúčastní na 30 tisíc delegátů, mezi kterými je i švédská ekologická aktivistka Greta Thunbergová či britský přírodovědec David Attenborough.
Představitelé vyslaní na COP26 jednotlivými smluvními stranami pak mají jeden hlavní úkol – přezkoumat pokrok v plnění svých závazků vyplývajících z Pařížské dohody OSN o změně klimatu. Podle dokumentu z roku 2015, který nahradil předešlý Kjótský protokol, má být oteplování udrženo pod dvěma stupni Celsia, nejlépe však do 1,5 stupně ve srovnání s předindustriálním obdobím.
Kvůli probíhající pandemii covidu-19 se klimatická konference COP26 pořádá s ročním zpožděním, šíření koronaviru ale do konání konference výrazně promluvilo i letos. Podle některých odborníků mají světoví představitelé složitější pozici než v předchozích letech i kvůli ekonomickým problémům, které způsobila právě pandemie covidu-19. Podle odborníka Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Tomáše Jungwirtha to má ale i další dopady.
„Na letošní konferenci je specifické to, že se odehrává v době opětovně rostoucí pandemie. Nejenže to významně komplikuje organizaci celé této akce o několika desítkách tisíc lidí, zároveň to silně ztěžuje přístup na konferenci zástupcům zemí mimo rozvinutý svět, kterým chybí dostatečná proočkovanost. Navíc je tu praktický problém s tím, že ve Skotsku najednou raketově vyrostly náklady na ubytování. Konference má být spravedlivě přístupná pro všechny země, myslím si ale, že letos tomu tak není,“ říká pro iROZHLAS.cz.
Proč je konference důležitá?
Klimatický summit letos probíhá v poměrně dramatické atmosféře plné alarmujících projevů, které zasedání označují za jednu z posledních příležitostí, jak zvrátit katastrofu způsobenou změnami klimatu. O nutnosti vyřešit klimatickou krizi totiž světoví lídři hovoří nejméně posledních 30 let, globální teploty se ale dál zvyšují.
Zbývá minuta do půlnoci, musíme jednat hned, řekl Johnson v úvodu klimatické konference
Číst článek
Ukazuje to i říjnová zpráva Programu OSN pro životní prostředí (UNEP), podle které současné závazky ke snížení skleníkových plynů povedou do konce století k průměrnému zvýšení teploty na planetě o 2,7 stupně Celsia. Aby se průměrné oteplení snížilo pod 2 stupně, bylo by podle zprávy potřeba snížit emise o 30 %. V případě ještě ambicióznějšího cíle, tedy dosažení oteplení pouze o pouhých 1,5 stupně, by se vypouštění skleníkových plynů muselo omezit dokonce o 55 %.
Klimatologové se přitom shodují, že jedině tak se dá zabránit extrémním výkyvům počasí, nebezpečnému zvyšování hladin oceánů a nevratným změnám ekosystémů, které globální oteplování způsobuje.
„Stále jsme na cestě ke klimatické katastrofě… Tato zpráva je dalším burácivým budíčkem. Kolik jich ještě potřebujete?“ komentoval závěry zprávy generální tajemník OSN António Guterres a vyzval světové lídry, aby přijeli do Glasgow s odvážnými plány, které povedou k uhlíkové neutralitě, tedy k dosažení rovnováhy mezi emisemi uhlíku a jeho pohlcováním z atmosféry.
Také Boris Johnson, předseda vlády Velké Británie, která COP26 hostí, letošní klimatickou konferenci označuje za „světový okamžik pravdy“. V projevu před dvoutýdenním summitem proto naléhal na představitele jednotlivých zemí, aby této příležitosti využili na maximum. „Otázkou, kterou si každý klade, je, zda tento okamžik využijeme, nebo si ho necháme proklouznout,“ cituje Johnsona britská BBC.
„Každá konference smluvních stran rámcové úmluvy OSN o změně klimatu je určitým momentem pravdy v tom smyslu, že se tam sejdou zástupci všech států světa a řeknou si, jak postoupili v plnění vlastních závazků a do jaké míry jsou připraveni své závazky zvyšovat. Realita několika posledních konferencí ale ukazuje, že často zůstává u slov a že ambice jsou na papíře sice zvyšovány, reálně se jejich naplňování ale příliš neblížíme, a to v Evropě ani v jiných částech světa,“ podotýká Jungwirth.
Studie: Ropný gigant Total záměrně zpochybňoval vědecké práce o klimatu a upevňoval své postavení
Číst článek
Odborník AMO zároveň dodává, že Boris Johnson před začátkem COP26 ostatně sám řekl, že sliby světových lídrů začínají znít trochu prázdně. Podle Jungwirtha je ale COP26 příležitostí ukázat, že prázdné nejsou a světoví státníci jsou připraveni je naplňovat a vymáhat. Do jaké míry jsou taková očekávání realistická, ale zůstává otázkou.
Konference je nicméně důležitá nejen pro zhodnocení „domácích úkolů“, které jednotlivé státy pro naplnění svých klimatických plánů v uplynulých dvou letech udělaly. Jedním z dalších cílů COP26 je i pokročit v realizaci Pařížské dohody, kterou dosud ratifikovalo 192 zemí.
„Pařížská dohoda, jakkoliv ji už dnes bereme jako realitu mezinárodního rámce pro řešení změny klimatu, není plně funkční a není plně dojednaná. Stále jí chybí řada věcí, které je potřeba usadit tak, aby bylo transparentní a jasné, kdo vypouští kolik emisí a jak přispívá k jejich omezování. A to je jeden z hlavních předmětů současné konference,“ popisuje Jungwirth.
Jaké jsou závazky klíčových hráčů?
Jak již bylo řečeno, podle výpočtů UNEP by bylo k omezení oteplování na 1,5 stupně Celsia zapotřebí snížit do roku 2030 stávající emise o 55 procent. Evropská unie už se k tomu jako celek zavázala a některé státy, jako například Německo nebo Švédsko, hodlají postupovat ještě razantněji. Do roku 2050 také unijní sedmadvacítka hodlá stlačit emise na čistou nulu a dosáhnout tak uhlíkové neutrality.
S ambiciózními cíli přicházejí také Spojené státy. Země pod vedením bývalého prezidenta Donalda Trumpa sice podpis pod klimatickou dohodou z Paříže zrušila, současný šéf Bílého domu Joe Biden ale krok svého předchůdce zvrátil. Biden navíc prosazuje rozsáhlý investiční balík v hodnotě 1,75 bilionu dolarů (38,6 bilionu korun), který je zaměřen také na boj s klimatickými změnami.
Velké povodně budou asi častější, z pětisetleté vody může být padesátiletá, obává se meteorolog Dvořák
Číst článek
Podle klimatologů je však k udržení globálního oteplování pod dva stupně Celsia nezbytné, aby do poloviny století dostali vypouštění emisí prakticky na nulu všichni velcí znečišťovatelé. To se ale stále jeví jako těžko dosažitelný cíl. Země ze skupiny G20, která sdružuje dvacítku největších ekonomik světa, jsou zodpovědné za více než tři čtvrtiny všech emisí skleníkových plynů, na společném postupu se ale zatím neshodly.
Například Čína před začátkem summitu zveřejnila svůj revidovaný klimatický plán, který ale vyvolal velmi rozpačité reakce. Národní plán největšího světového znečišťovatele se totiž v porovnání s plánem z roku 2015 dočkal jen kosmetických změn. Peking v něm uvádí, že jeho emise oxidu uhličitého dosáhnou maxima před rokem 2030 a k uhlíkové neutralitě se země propracuje asi až o 30 let později. Zvyšovat množství dobývaného uhlí navíc Čína chce až do roku 2025.
Označit Čínu za hlavního „průšviháře“ v oblasti klimatické politiky je podle odborníka AMO ale příliš zjednodušující.
„Čína samozřejmě neslíbila dosažení klimatické neutrality do roku 2050, ale až o deset let později, a je pravda, že její národní plán nedosáhl na očekávání, která na něj byla kladena. Pokud se na to ale podíváme v širším kontextu, nemyslím si, že by Čína byla tím nejzlejším žákem ve třídě. Už během posledních jednání byl velký problém hlavně s Brazílií pod vedením prezidenta Jaira Bolsonara, pak to jsou ale i další rozvinuté státy typu Austrálie. Ani ty nedostávají smysluplným očekáváním, jaká by mohly v klimatické agendě udělat,“ podotýká Jungwirth.
Podobně jsou na tom ale i další země, včetně Ruska nebo Mexika.
O co se vedou další spory?
Vedle rychlosti snižování emisí, která se stává hlavním důvodem vzájemných sporů, se ale názory zúčastněných zemí střetávají i v řadě dalších oblastí. Je to například ekologizace automobilového průmyslu, otázka finančních příspěvků rozvojovým zemím nebo obchodování takzvaných emisních kreditů.
Klimatolog: Co se s klimatem děje, jsme věděli dávno. Za situaci, kam se dostáváme, si můžeme sami
Číst článek
„Agenda se stala velmi komplexní a do velké míry technickou. Pokud ale vypíchneme nějaké politické body, spory se objevují například v otázce uhlíkových trhů a toho, jakým způsobem mezi sebou státy budou moct obchodovat emisní kredity. To znamená, že jeden stát ušetří více emisí, než měl v plánu, a prodá kredity za ušetřené emise jinému státu, který jich naopak vypustil více. Něco takového funguje v Evropě v rámci obchodování s emisními povolenkami a je snaha to převést do světové úrovně, tam ale narážíme na to, že tento systém existoval už za Kjótského protokolu,“ popisuje Jungwirth.
Vedoucí „Klimatýmu“ AMO vysvětluje, že země jako například Brazílie měly kredity z minulého období Kjótského protokolu a nyní by je chtěly využívat. Proti tomu ale brojí některé jiné státy, které si naopak myslí, že by se kredity měly zrušit, a o to se vede jeden ze sporů. Dalším jablkem sváru je pak třeba otázka kompenzací škod, které kvůli dopadům klimatických změn odnášejí hlavně rozvíjející se země.
„Řeší se to, jak moc budou vyspělé a bohaté země, které postavily své ekonomiky na spalování fosilních paliv, platit a kompenzovat nejchudším zemím negativní dopady už existujícího oteplování. To se týká samozřejmě také Česka a ostatních zemí Evropské unie, které mají bohatou fosilní historii. Na jedné straně stojí rozvojové země, které se pojí do určitých koalic a snaží se vyjednat výhodné podmínky – mluví se až o 100 miliardách dolarů ročně, ale může to být i více. Zároveň tu ale máme bohaté státy, kterým se moc platit nechce,“ dodává Jungwirth.
Jaká jsou očekávání?
S jakými závěry se představitelé 200 zemí světa rozjedou zpátky do svých domovů, se ukáže až za dva týdny. Například britský premiér Johnson ale dopředu varoval, že vrcholné schůzce hrozí vážné nebezpečí krachu, závazky jednotlivých zemí totiž nejsou dostatečné. Někteří komentátoři ale optimismus neztrácejí.
Americké ostrovy Outer Banks budou klimatickou krizí postiženy mezi prvními, vlastně už jsou
Číst článek
Jak poukazuje například analytik BBC David Shukman, rizika spojená s globálním oteplováním doléhají na jednotlivé státy stále razantněji. Stačí si vzpomenout na letošní vlny veder v Kanadě nebo mohutné záplavy v Německu, během kterých přišlo o život na 200 lidí. Očekávání jsou proto vyšší než během minulých klimatických konferencí.
Podle odborníka z Asociace pro mezinárodní otázky se ale úspěch summitu COP26 ukáže hned na několika otázkách, které se budou během konference probírat.
„Zásadní je, aby se podařilo dát dohromady nezbytné záležitosti, díky kterým bychom mohli Pařížskou dohodu označit za funkční mechanismus – aby tam existovala transparentnost a reportovaly se emise jednotlivých zemí. Pokud by se to podařilo, byl by to úspěch sám o sobě. V širším pohledu by ale úspěch mohl vypadat i tak, že se uplatní princip větší spravedlnosti a odpovědnosti bohatých států vůči rozvíjejícím se zemím, které trpí suchem, nedostatkem vláhy a přírodními katastrofami,“ míní Jungwirth.
Kromě toho by podle něj bylo zapotřebí dát určitou naději zemím, které jsou kvůli klimatickým změnám přímo ohrožené zánikem. Jsou to hlavně malé ostrovní státy, které často tlačí na prosazení co nejpřísnějších klimatických závazků. Řeč je například o tichomořském Vanuatu nebo Maledivách, jejichž ostrovy jsou v průměru jen metr nad úrovní moře, a proto je zvyšování hladin oceánů velice ohrožuje.
„Myslím si, že Boris Johnson to pojmenoval celkem přesně, když řekl, že o úspěchu či neúspěchu konference se rozhodne podle toho, zda udrží naději, že mezinárodní společenství dokáže zastavit globální oteplování do onoho 1,5 stupně Celsia. Dnes už ale víme, že tento cíl je velmi ambiciózní, a je potřeba nejen stanovení dostatečných závazků, ale i to, aby si státy začaly plnit své domácí úkoly,“ uzavírá expert pro iROZHLAS.cz.
