Ohlédnutí do fotbalové historie – MS 1978 a 1982
Velké sportovní akce v historii často posloužily k propagandě totalitních režimů v zemích, kde se konaly. Týká se to i světového šampionátu fotbalistů, který v roce 1978 hostila Argentina.
Právě tento turnaj spolu s tím následujícím ve Španělsku je námětem dnešního dílu našeho historického seriálu, kterým se vás snažíme navnadit na blížící se fotbalové mistrovství světa v Jihoafrické republice.
Rytmy latinskoamerického cajdáku, který se stal melodií argentinského šampionátu, nemohly přehlušit atmosféru, ve které se o zlatou Niké utkalo šestnáct nejlepších výběrů světa, mezi nimiž chyběli úřadující mistři Evropy z Československa.
Mistrovství světa posloužilo k legitimizaci krvavého režimu argentinského diktátora generála Videly a jeho junty. Argentina koncem 70. let drasticky porušovala lidská práva, pronásledoval jakékoli náznaky odporu, stovky lidí záhadně mizely neznámo kde.
Šéf organizačního výboru turnaje generál Actis byl zavražděn krátce poté, co promluvil o nehorázně vysokých nákladech na uspořádání šampionátu. Některé týmy včetně obdivovaných Nizozemců v čele s Johannem Cruijffem chtěly mistrovství světa bojkotovat.
Podivné náhody
Když ale argentinská junta zaručila, že během turnaje nedojde k žádnému krveprolití, hrálo se. Ale podivně se hrálo. Argentincům umetly cestu k domácímu titulu mistrů světa podivné náhody, za kterými zřejmě stál sám diktátor Videla.
Velšský sudí Thomas ukončil zápas Brazilců se Švédy ve chvíli, kdy se Zico chystal ke gólové hlavičce, která by jinak znamenala výhru "Kanárků". A když v semifinálové skupině potřebovali domácí k postupu do finále porazit Peru o čtyři góly, pustil jich peruánský brankář narozený v Argentině hned šest.
Videla měl na svědomí i těžší hříchy než uplácení, a tak se má za to, že postupový výsledek dohodl, aby odvedl pozornost od svého teroru a vzbudil v Argentincích národní hrdost a rozpoutal v zemi fotbalové šílenství.
Povedlo se mu to dokonale, Argentina ve finále porazila Nizozemsko, ale tehdejší mistři světa dnes po letech přiznávají, že nejsou na své vítězství nijak zvlášť pyšní, a uvědomují si, že je tehdejší režim zneužil k věci nikterak etické.
Španělsko 1982
Na dalším šampionátu ve Španělsku bylo v roce 1982 už sedm let po pádu Frankovy diktatury. Další rozdíl - Čechoslováci se tentokrát kvalifikovali, ale bez jediné výhry jeli zase brzy domů, když neporazili ani Kuvajt.
Hvězdou šampionátu se stal střelec, který dovedl Itálii potřetí v historii k mistrovskému titulu. Kdyby ale Paolovi Rossimu o jeden rok nezkrátili tříletý trest za účast v obrovském sázkařském skandálu italského fotbalu, vůbec by se na šampionátu nepředstavil.
„Zakázali mi hrát fotbal na dva roky. A já jsem se hned po skončení mého trestu stal nejlepším střelcem mistrovství světa. To bylo něco neuvěřitelného, z podzemí jsem vylétl k nebesům, splnil se mi sen všech fotbalistů. Přesně si pamatuju tu unikátní atmosféru, ve které se tenhle turnaj odehrál. Ale během trestu jsem byl na dně a ztratil veškerou motivaci hrát fotbal. Díky tehdejším spoluhráčům a trenérovi jsem ale nerezignoval, znovu nabyl jistoty a dosáhl životního úspěchu,“ vzpomíná Paolo Rossi.
Kdyby rezignoval, nikdy by svým hattrickem nevyřadil ve čtvrtfinálové skupině Brazílii a nenapsal by knihu "Jak jsem donutil Brazílii plakat".
