Příběhy z války, koncentráků a komunistických věznic. Jak se liší vyprávění mužů a žen?
Na konci roku bývá zvykem bilancovat. A tak se i autoři cyklu Příběhy 20. století Mikuláš Kroupa a Adam Drda ohlíží za svojí prací. Vybrali příběhy, které podle nich stojí z různých důvodů za připomenutí.
Ohlížel se i student žurnalistiky Vilém Dvořák. Pro svoji studentskou analytickou práci prošel 773 epizod, které vysílal Český rozhlas mezi lety 2006 - 2021. Sledoval nejen témata, období, ale i pohlaví pamětníků. Co o Příbězích 20. století a o autorech zjistil?
Co stojí za povšimnutí? Autoři vybrali příběhy z války, koncentráků a komunistických věznic
Podle studenta Dvořáka, nejčastěji autoři vyprávějí příběhy politických vězňů 50. let. Takové pořady tvoří 15 procent epizod, celkem 113. Druhé nejčastější téma je holokaust. Tvoří 11 procent epizod (85). Necelých osm procent pořadů mělo za hlavní téma veterány z druhé světové války (61).
Student v analýze uvádí, že za povšimnutí stojí také relativně vysoké zastoupení duchovních, většinou kněží a řádových sester.
Dále pak se autoři nejčastěji věnují protinacistickému odboji, kulturním osobnostem, protikomunistickému odboji, disidentům, emigrantům, okupaci 1968, agentům Státní bezpečnosti (StB), cizinecké legii, ukrývaným osobám, odsunu Němců, skautům, atd.
Muži o válce, ženy o holokaustu
Ve zhruba 59 procentech vypráví muži, v 19 procentech muži i ženy, ve 22 procentech epizod jen ženy. Muži mají větší zastoupení ve všech kategoriích kromě jedné: oběti nacismu, kde převažují ženy.
Adam Drda častěji než Mikuláš Kroupa vypráví příběhy žen, více se zaměřuje na holokaust, a mezi přeživšími převažují ženy. Mikuláš Kroupa dává o něco více přednost odbojářským příběhům z války a komunismu, příběhům válečných veteránů a účastníků domácího odboje, kde aspoň z pohledu archivu Paměť národa, ze kterého autoři čerpají, převažují muži.
Příběhy 20. století téměř ve dvou třetinách vypráví jeden konkrétní osud, menší část epizod (celkem 239) přináší témata, ve kterých vystupuje více pamětníků.
Silvestrovské příběhy
Adam Drda a Mikuláš Kroupa pro silvestrovské Příběhy 20. století vybrali příběh o legendárním převaděči a odbojáři Františku Wiendlovi, o statečných dívkách a politických vězeňkyních Jarmile Kovářové a Milušce Havlůjové.
Život s pomluvou. Filosofku Daňu Horákovou pronásledovala ‚nálepka‘ StB i po útěku do Německa
Číst článek
V tomto silvestrovském sestřihu zazní i dojemné vyprávění paní Urbanové, která jako malá zázrakem přežila koncentrační tábor.
V roce 1943 přijel do Bohušovic nad Ohří transport z Německa. Byli v něm staří Židé, zničení dlouhou cestou a ve velmi špatném stavu, posbíraní pravděpodobně po různých starobincích. Měli jít do ghetta v Terezíně.
Mezi tamními vězni, kteří měli na starost vykládání a prohlídku vlaku, byl i František Leiner, který našel v jednom z vagónů plačící asi dvouletou holčičku, zabalenou v potrhané dece. Na krku měla papírovou cedulku, na níž stálo „Judis Baer, 2. října 1940“. Dívka se dnes jmenuje Judis Urbanová.
Estébáci a komunisti
Podle studenta Dvořáka se Kroupa a Drda věnují pouze ze šesti procent komunistům. Proto do silvestrovského pořadu autoři zařadili ukázku z příběhu historika Tomana Broda a jeho řídícího estébáka, komunisty Vratislava Herolda, jehož příběh rozhodně stojí za povšimnutí.
Naše okouzlení Ruskem bylo reálné. Nejhorší propadnutí této iluzi přišlo po roce 1945, míní historik
Číst článek
Ve dvaceti letech Herold „chytil vítr“ – angažoval se v organizacích KSČ, roku 1948 se stal mládežnickým referentem a později studentským tajemníkem strany v Rakovníku. Na podzim 1949 dostal (to už byl ženatý) povolávací rozkaz a odešel na poddůstojnickou školu k pohraniční stráži na Slovensko.
Po výcviku ho přemístili k jednotce do Aše. Jako nadšený marxista byl zařazen mezi politruky (politické pracovníky, dohlížející na „uvědomělost“ vojáků).
Dnes tvrdí: „Nemám a nikdy jsem neměl rád uniformy. Myslím, že jsem antimilitarista... Jako kluk jsem inklinoval spíš k anarchistům, byl jsem posedlý absolutní svobodou.“ Během vojny se rozvedl – a aby zapomněl a dostal se z chmur, odstěhoval se do Prahy.
Kulturní referent nebo policajt?
V roce 1951 nastupuje Vratislav Herold do nakladatelství Rudého práva – oddělení distribuce. Práce v kanceláři ho nudí a otravuje, aspoň volný čas tedy tráví vznešenější činností, zajímá se o „kumšt“.
Bylo mi tu dobře, ale umřít chci v Izraeli. Příběhy lidí, kteří přišli do židovského státu z Československa
Číst článek
Nakladatelství zřizuje divadelní soubor a ten má na tu dobu nevídané možnosti, jezdí dokonce i na Západ. Herolda lákají výlety i pohledné dívky a bohémský život, žádá tedy v podniku o práci kulturního referenta nebo vedoucího souboru.
„Nevzali mě. Tak jsem šel na kádrovku a oznámil, že s okamžitou platností podávám výpověď. Ale oni řekli, že mi ji nepotvrdí. A to se stalo asi nejdůležitějším momentem v mém životě, tady padlo rozhodnutí... V duchu jsem si říkal: Ale uvidíte, že mě pustíte! – A zažádal jsem si o místo u Sboru národní bezpečnosti.“
Protože nemá rád uniformy, v roce 1952 se uchází o zaměstnání u civilní policejní složky. A údajně netuší, že se hlásí k StB.
Omylem u StB
Vratislav Herold musel být tehdy podivuhodně dezorientovaný. Nejen, že se ocitl u StB „omylem“, ale čekalo ho nástupem do služby 1. dubna 1953 další nepříjemné překvapení.
Navzdory tolik zdůrazňované nechuti k vojenským stejnokrojům si musel navléknout černý mundůr a odstěhovat se do špinavého a zamořeného městečka Jáchymov, kde absolvoval základní praxi jako dozorce uranového vězeňského tábora Bratrství.
Později 1. května 1955 Vratislava Herolda přidělili na 1. odbor 2. správy StB, tedy na kontrarozvědku. To byla jiná káva, než „flákárna“ v Jáchymově, říká Herold. Pracoval v oddělení namířeném proti Rakousku a měl na starosti československé špiony v zahraničních sběrných uprchlických táborech.
Heroldův podrobně zpracovaný příběh naleznete na Paměti národa, ale i v knížce „Kruté století“, kterou napsali autoři pořadu Mikuláš Kroupa a Adam Drda.
