Tento stav české společnosti už nemá co do činění s vyčerpáním étosu z roku 1989, který definitivně odezněl poté, co Česká republika úspěšně vstoupila do Severoatlantické aliance a Evropské unie. Problémem spíše je, že český demokratický systém i občanská společnost zůstaly dodnes slabé.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Pehe: Česká společnost 34 let po pádu komunismu nerozhodně přešlapuje

Budoucí nestabilitu české politiky předznamenal už v roce 1997 předčasný konec druhé vlády Václava Klause. Snaha politický systém stabilizovat s pomocí opoziční smlouvy mezi občanskými a sociálními demokraty v roce 1998 pak pro změnu zabetonovala v české politice systémovou korupci a klientelismus.

I kvůli těmto praktikám pak předčasně padly vlády Mirka Topolánka v roce 2009 a Petra Nečase (oba ODS) v roce 2013. Nepolitická vláda Jiřího Rusnoka fungovala více než půl roku bez důvěry Sněmovny, podobně tomu bylo s první vládou Andreje Babiše (ANO) v roce 2017.

Únava z demokracie

K lepšímu fungování politického systému nepřispívalo ani vágní ústavní vymezení role prezidenta, což z prezidentské role udělalo nikoliv kotvu, ale spíše destabilizující prvek české demokracie.

Možná hlavním důvodem politické nestability ale byla nízká ochota lidí angažovat se v politice a v občanské společnosti. České politické strany zůstaly personálně slabé, do politiky často nešli ti nejlepší.

Ještě dnes mají strany, které tvoří vládní koalici, všechny dohromady jen několik desítek tisíc členů. O mnoho lepší to není se stranami současné opozice, kterou tvoří hnutí ANO a Svoboda a přímá demokracie. Ty jsou navíc vytvořeny jako vůdcovské projekty, v nichž panuje silný kult osobnosti.

Politika sehrála důležitou roli v přechodu k tržnímu hospodářství v 90. letech, ale přitom si ji částečně zprivatizovali do vlastních rukou noví ekonomičtí aktéři. Následně pak, i kvůli systémové korupci a klientelismu, v podstatě rezignovala na určování ambiciózních cílů.

Pro české hospodářství, do něhož masivně vstoupil zahraniční kapitál, to dlouho nebyl problém, protože mohlo těžit z komparativních výhod, jakými byla strategická poloha země ve středu Evropy a levná, kvalifikovaná pracovní síla.

Politici hráli ambivalentní roli: na jedné straně se po mnoho let starali o to, aby se země zbytečně nezadlužovala, což bylo pozitivní, na straně druhé nebyli schopni zajistit modernizaci státu a přijetí eura, k čemuž se země zavázala při svém vstupu do EU.

Stavidla státních financí naplno otevřela až vláda Andreje Babiše během epidemie covidu-19. Energetická krize a vlna inflace v západním světě pak vyjevily i další slabiny české ekonomiky, způsobené slabou politikou.

Například neschopnost vyjít vstříc požadavkům firem na zpružnění pracovní migrace nebo extrémní pomalost státu v různých povolovacích řízeních.

Hlavně se ale ukázalo, že s tím, jak se změnily poměry v globální ekonomice a vyčerpaly se komparativní výhody české ekonomiky, nemá česká politika v podstatě žádnou představu o tom, kam zemi nasměrovat.

Zanedbané je vysoké školství, které by mělo produkovat budoucí lídry, pokulhává domácí vědecký a technologický rozvoj. Země má zaostalou nebo nedokončenou dopravní infrastrukturu.

Ještě horší je skutečnost, že panuje jakási únava z demokracie. Posilují populisté a příznivci vlády silné ruky. Země je rozpůlená mezi ty, kdo vidí její budoucnost na Západě, a ty, kteří už zase koketují s politickým Východem.

Vypůjčíme-li si obrat Václava Havla, česká společnost 34 let po pádu komunistického režimu už zase nevzkvétá. Země hledí více do minulosti, s níž jsme se navíc nedokázali kriticky vyrovnat, než do budoucnosti.

Už příští sněmovní volby v roce 2025 tak mohou být zásadním testem životaschopnosti naší demokracie, o kterou většina lidí v roce 1989 stála.

Autor působí na New York University Prague

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít