Veksláci měli po revoluci určitě lepší startovací pozici k podnikání než ostatní, říká historik Havlík
Německé wechseln (v překladu směnit, vyměnit i změnit) se stalo základem českého slangového označení vekslák. V socialistickém Československu, za vlády jedné strany, se veškeré nedostatkové zboží stále směňovalo – a vydělávali na tom hlavně veksláci. Různě pokoutně získávali západní měnu, devizy nebo valuty. A pak tu byly bony, speciální poukázky pro síť prodejen Tuzex. Po listopadu 1989 tak měli menší náskok s přechodem do oblasti podnikání.
Kriminální archetypy svého dřívějšího chování si veksláci ale přenesli i do nových podmínek.
„Někteří dokázali díky své činnosti před rokem 1989 nahromadit velké množství peněz. Měl jsem možnost procházet dobové vyšetřovací spisy – a jsou plné zmínek o skrýších nacpaných penězi,“ popisuje historik Adam Havlík.
„Veksláci profitovali z toho, že existoval Tuzex – je to zkratka ze slov tuzemský export. Na pro ně ,výhodném‘ prodeji bonů vydělávali velké peníze,“ dodává.
Úplatky, utajené ovládnutí, škoda za miliardy aneb Jak se v 90. letech divoce vytěžily mostecké doly
Číst článek
Komunistický stát sice veřejně deklaroval, že jde o kriminální chování, dokonce na to byly paragrafy v trestním zákoníku, ve skutečnosti se choval jinak. I stát totiž potřeboval valuty zahraničních západních měn.
„Navíc někteří překupníci/veksláci aktivně spolupracovali s tajnou policií StB, která je výměnou za informace kryla. Samozřejmě, že stát tak měl i stálý přísun valut, kterým byly doplňovány devizové prostředky,“ říká historik Adam Havlík.
Veksláci oficiálně pracovali
Podobné to pro veksláky bylo i s jejich pracovním zařazením. Československo se honosilo takzvanou plnou zaměstnaností – existovalo právo na práci, stejně jako povinnost pracovat. Ti, kteří nepracovali, byli považováni za příživníky a čekal je kriminál.
„Veksláci byli většinou oficiálně někde zaměstnáni, ve skutečnosti tam nepracovali. Jejich ,nejvyšší metou‘ bylo stát se invalidními důchodci, což zvládali s pomocí tučných úplatků,“ vysvětluje historik.
Třicet let od malé privatizace. Kdo měl peníze, mohl v dražbě koupit drogerii nebo pekařství
Číst článek
Následná 90. léta byla ve znamení mimořádně obtížného přechodu z centrální plánované ekonomiky k tržním mechanismům, a to v zemi, kde do té doby téměř vše vlastnil stát. Přišla privatizace, restituce a liberalizace cen.
„Jednou z prvních etap byla obnova živnostenského sektoru, který zanikl po komunistickém převratu v únoru 1948,“ popisuje Havlík.
„A malá privatizace se stala jednou z prvních etap ekonomické transformace,“ dodává s tím, že právě zde byl prostor pro veksláky, kteří měli dost peněz i kontaktů. Neboli to, co se dá označit za skvělý sociální kapitál.
Jednou z výrazných politických postav zejména kuponové privatizace byl Tomáš Ježek.
„Kvůli úspěšnému průběhu malé privatizace musíme nad špinavými penězi zavřít oči… Museli jsme překousnout obličeje podivných lidí a podivné peníze, které si nakradli veksláci, bolševici nebo podivíni jiných kategorií,“ říkal.
Mezi společenskými agenty StB najdete známá jména i z 80. a 90. let, vysvětluje badatel
Číst článek
Ministr průmyslu a obchodu v letech 1992 až 1997 Vladimír Dlouhý tehdy prohlásil: „Kdybychom neprivatizovali tak, jak privatizujeme, vekslácké peníze by zůstaly na knížkách, nebo by šly tajně do zahraničí.“
To všechno ale mělo negativní vliv na veřejné mínění a slovo podnikatel dostalo na nějakou dobu negativní nádech.
Na otázku, jestli bylo pro veksláky místo v demokratickém Československu, historik a autor knihy Marky, bony, digitálky Adam Havlík odpovídá: „Bylo. Možná ne na ulici, kde původně začínali, ale mnoho z nich se dokázalo později prosadit. Je pravdou, že v roce 1989 měli lepší startovací pozici.“
Celý pořad Jak to bylo doopravdy najdete v audiozáznamu v úvodu článku.
