Před 45 lety se po Palachově vzoru upálil Jan Zajíc. Je to pořád živé, říká jeho bratr
25. února 1969, v den výročí komunistického převratu, se v Praze upálil 18letý student šumperské průmyslové školy Jan Zajíc. Nelíbilo se mu, že oběť Jana Palacha nezměnila postoj společnosti k okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Věřil, že svým činem vyburcuje veřejnost proti nastupující normalizaci.
Byl mladý, plný života, rád se toulal přírodou, psal básně. S kamarádem a spolužákem ze základní školy Miroslavem Zubíkem ale neměli daleko ani k obyčejným klukovinám.
„Třeba jsme ostřelovali vzduchovkami, praky. Lotroviny, no. Dělali jsme lumpárny, tak i nějaká ta pětka přiletěla,“ vzpomíná Zubík. Pak začal Zajíc studovat v Šumperku a kontakt s kamarády už nebyl tak častý.
Tehdy ho prý navíc zdeptala atmosféra na střední škole – dril vychovatelů a téměř nulová svoboda. Do Šumperku s ním více než rok jezdil vlakem i Zdeněk Hegar, každý ale mířil na jiný internát.
„On byl vždycky v šoku, když přišel k nám na internát, kde viděl, že my se tam vlastně pohybujeme jakoby svobodně. Ten kontrast mezi jejich a našim internátem byl tak velký, že jejich vychovatel by v našem případě v podstatě musel spáchat nějaké harakiri, protože by to psychicky nemohl unést,“ přibližuje Hegar.
V době okupace se Zajíc začal zajímat o politiku. „Když v roce 1968 přišli Rusové, tak seděli na náměstí, měli vedle sebe dlažební kostky a čekali, jak je přivítají, když k nám přijedou ty tanky. Bohužel se ve Vítkově nedočkali přímo tanků. Ale už tenkrát bylo vidět jeho odhodlání, že nesouhlasí s tím, co se stalo,“ přibližuje jeho učitelka Pavla Veselá.
Bez vědomí rodičů se vypravil na pohřeb Jana Palacha. Zřejmě už tam uzrálo jeho rozhodnutí stát se další živou pochodní.
25. února pak přijel do Prahy, zakoupil chemikálie a v půl druhé odpoledne se v průjezdu domu na Václavském náměstí zapálil. Mezi lidi už ale nedoběhl a zraněním zakrátko podlehl.
„Nevěřili jsme tomu. To už jsme tedy věděli, že Jan Palach, ale že Honza se půjde upálit... Až pak to vysílala televize, tak jsme to teprve pochopili,“ říká Zubík.
V dopise na rozloučenou Jan Zajíc mimo jiné napsal: „K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory!“
Nesměl být pochován v Praze
Úřady nepovolily pohřeb v hlavním městě, obávaly se, aby se nestal podobnou manifestací jako ten Palachův. O týden později byl proto Zajíc pochován v rodném Vítkově na Opavsku.
Z dopisu Jana Zajíce na rozloučenou:
Maminko, tatínku, bratře, sestřičko!
Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí víc a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna.
Pozdravujte kluky, řeku a les.
Blízcí, kamarádi i obyčejní lidé se s ním loučili ve vítkovské základní škole. „V přízemí byla udělaná tryzna, kde byla rakev. Z naší školy pohřeb odcházel na hřbitov,“ dodává Veselá.
Hrob na místním hřbitově se pak stal na celých dvacet let nejstřeženějším místem ve městě.
Rodině Zajícových se přesně před 45 lety obrátil život úplně naruby. Rodný dům Jana Zajíce ve Vítkově musel zmizet ze světa, ten náhradní, kam se Zajícovi před lety přestěhovali, ale stojí dodnes. Je plný vzpomínek. Obrázky a fotografie obklopují především bustu s tváří mladého studenta, který nedokázal mlčet.
„My jsme se s tím nikdy – do jisté míry – nesmířili. Na druhé straně zase chápeme. Později začala normalizace, nejprve plíživá, potom naplno, a to už byla doba ostudná a vysloveně nemorální,“ vysvětluje Janův bratr Jaroslav.
Následky byly pro rodinu hrozivé. „Nejprve vyhodili maminku ze školy a mě chtěli vyhodit ze školy. Sestra, přestože měla samé jedničky, nedostala doporučení ke studiu na žádné vysoké škole. Docela nás to sblížilo s tehdejším disentem. Nás tato událost asi do smrti neopustí, je to pořád záležitost živá,“ připouští Jaroslav Zajíc.
Rodině Jan Zajíc v dopise na rozloučenou vzkázal, aby se nikdy nesmířila s nespravedlností. „Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna,“ dodal. Poslední věta zněla: „Pozdravujte kluky, řeku a les.“
