Odborník na lesy k smrtícím požárům: Jsme hladoví po dřevě a vyrábíme si hromady střelného prachu

V Řecku museli hasiči evakuovat stovky lidí kvůli rychle se šířícímu lesnímu požáru. Minulý rok v červenci si v zemi vyžádal 102 obětí. Jak je to možné? Na jihu Evropy pěstujeme borovice a blahovičníky, které používají oheň jako svou strategii pro přežití. „Otýpky pro oheň připravujeme a stavíme sami,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Lukáš Čížek z Biologického centra Akademie věd, který se zabývá ekologií lesa.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ve Středomoří hoří borovicové a blahovičníkové plantáže. „Jsou to velmi hořlavé stromy. Když se přidá velké vedro a vítr, tak to chytne tak, že se nedá nic udělat,“ říká entomolog Lukáš Čížek. Ilustrační foto | Foto: Costas Baltas | Zdroj: Reuters

Lesní požáry jsou pro mnohé symbolem katastrofy, která nejenže může zabíjet lidi a zvířata, ale také ničí přírodu. Je tento obraz adekvátní?
Samozřejmě že pokud umře člověk, je to tragédie. Požáry ale mají několik efektů. První vnímáme z lidské perspektivy. Druhý – velmi zásadní – je, co dělá oheň s přírodou. Obecně můžeme říct, že oheň je zásadní ekologický faktor, který formoval naši přírodu, ale i přírodu severní Evropy, Sibiře a Středomoří.

Formoval jakým způsobem?
Oheň a velká zvířata. To jsou dva faktory, které konzumují vegetaci. V mnoha oblastech, když není dost zvířat, která by spásla trávu, ta tráva dřív nebo později shoří. Vyschne to a začne hořet. Na světě jsou různé ekosystémy do různé míry adaptované buď na velká zvířata, nebo na oheň. Jejich funkce je v krajině do určité míry zastupitelná.

V současnosti nejsme na oheň v přírodě zvyklí. Ale ještě nedávno, před druhou světovou válkou i později, tam, kde se páslo, pastviny vypalovali, aby nevznikla stařina. Co zvířata nesežrala, tak se zapálilo. Jde o klasické vypalování trávy, mezí. Přírodě to dost pomáhalo.

Jak?
Oheň poměrně efektivně hubí křoviny a mladé stromky, takže krajinu prosvětluje, zbavuje křoví, podporuje trávu a bylinnou vegetaci. Pomáhá i starším stromům. Když nejsou moc blízko u sebe, mají dost prostoru, tak rostou podstatně rychleji. Velká část i našich domácích dřevin je na oheň dávno adaptovaná, umí s ním pracovat a podporuje ho.

Známý a typický příklad je borovice, která má silně kyselý opad jehličí. Nerozkládá se, takže kolem borovic je vrstva paliva. V okamžiku, kdy to vyschne a chytne, tak borové jehličí, které je nadupané silicemi a různými hořlavými látkami, opravdu hoří strašně rychle. Pro borovici to je naprosto zásadní životní strategie, protože ona potřebuje, aby ji někdo zbavil konkurence ostatních stromů. Je hodně světlomilná, a pokud by oheň neproběhl, tak semenáčky borovic nemají šanci vyrůst a nezmladí.

Lesní požár v Albánii | Foto: Jaroslav Hroch | Zdroj: Český rozhas

Jsou nějaké konkrétní příklady?
Je pěkná studie z Bělověžského pralesa, kde na základě výřezů starých borovic a jizev po požárech na stromech zjistili, že zkoumaná část hořela co pět šest let. A každé jednotlivé místo hořelo co jedenáct let. Oheň býval do začátku 19. století běžný, pak frekvence klesá. Začalo se dbát víc na to, aby rostlo spíš dřevo než tráva pro dobytek.

Pravidelnost znamená, že to hořelo přirozeně, nebo v důsledku vypalování travin?
Takto vysoká frekvence je pravděpodobně výsledkem lidské činnosti. Některé nepochybně vznikly přirozeně, některé činností člověka, to už nejsme schopni zjistit. Důležité je, že ekosystém díky vypalování vypadal nějakým způsobem, byl to otevřený borový les, který už několik set let zarůstá smrkem. Ten vypalování nerad a zároveň to je stínomilná dřevina, která je konkurenčně dostatečně silná, aby její semenáčky vyrostly i bez toho, aby pro ně dělal světlo oheň.

Požár na Sibiři uvolňuje megatuny oxidu uhličitého a dusí města. Jeho uhašení je v nedohlednu

Číst článek

Lesní požáry tedy vznikají v důsledku lidské činnosti…
Ano, oheň lidé podporují a jsou asi příčinou velké části požárů. Ale v severní Austrálii se ukázalo, že draví ptáci přenášejí hořící větve přes řeku nebo cestu. Když buš chytne, tak to vyhání malá zvířata, která loví. Nejsme první organismus, který umí s ohněm pracovat. Dělají to luňáci, kteří žijí i u nás.

Vypalování lesa

Pokud je les borovicový, znamená to, že je zdravější, v něčem lepší, nebo je adaptovaný na podmínky častého požáru?
Je jiný a zároveň je biologicky podstatně bohatší. Už z toho, že se tam mohl pást dobytek, je zjevné, že tam bylo dost podrostu. Kdežto když to zaroste smrk, tak je podrost minimální. Tím pádem všechny květiny a rostliny, které rostou v přízemním patře, všechny organismy jako včely, motýly, nemají kde v hustém smrkovém lese žít. Dochází k proměně ekosystému. Ne že by to bylo špatně, husté smrkové lesy existovaly, ale rostly na vlhčích místech nebo v horách, kde oheň tak často nepřicházel.

Smrk je dominantní dřevinou českých lesů a zároveň je spojen s kůrovcovou kalamitou. Znamená to, že v českých lesích docházelo k požárům, ale nyní už nikoli?
Není zatím mnoho údajů. Ale vzhledem k tomu, že pravidelně a často hořelo vše, co je na sever a jih od nás, tak je krajně nepravděpodobné, že by u nás požáry nebyly. Další dřevina, která potřebuje oheň, je dub letní. Je to konkurenčně slabá dřevina, které pokud dobytek nebo oheň nepomáhá v konkurenčním boji, tak nevyroste. Podle historických záznamů a nálezů zbytků uhlíků byl v nížinách dominantní dub. Takže tam musel být i oheň.

Na Sibiři hoří tajga a jako možný důvod ruské úřady označily snahu zahladit stopy po ilegální těžbě. Jak se dá takový požár kontrolovat, aby nezasáhl jiné části lesa nebo obydlené oblasti?
Ve Spojených státech, kde s ohněm pracují lesníci i ochranáři přírody, tak mají velmi propracovaný a funkční systém, jak požár usměrňovat. Občas se to kontrole vymkne, ale opravdu hoří velká část Spojených států, nejrůznější lesy, lesostepi, prérie, které vypalují ochranáři. Zároveň oheň používají jako nástroj boje proti požárům. Když zabráníte požárům v lese, tak se tam akumuluje velké množství paliva – větší, jehličí, listí. Pokud tohle chytne, tak je to oheň, který se nedá kontrolovat a nedá se s ním nic dělat. Proto je strategie vypalovat les často a pravidelně, protože ten oheň má menší intenzitu, lesem projde, spálí, co je dostupné. Ale není to velký korunový požár, který by les úplně zničil.

Kontrolovaný požár může sloužit i jako nástroj v boji proti kůrovci, popisuje Čížek: „Oheň se v lesnictví používá běžně ve Spojených státech. Když nějaký kus lesa žere, tak ho zapálí a je to“ | Foto: Viktor Daněk | Zdroj: Český rozhlas

Bavíme se tedy o požárech menšího rozsahu, nikoli o požáru, který je v Řecku nebo který jsem měl možnost vidět v Albánii. O ohni, který naprosto spálí stromy, tedy nemluvíme?
Dokud to pastevci a místní vypalovali poměrně často, tak se neakumulovalo tolik materiálu, aby měl katastrofální důsledky.

A stromy to vydržely?
Vydržely. Borovice, duby, břízy a mnohé další jsou adaptovány na tento způsob fungování. Není jasné, kdy se to naučily, ale nejspíš v dobách ledových, kdy je klima sušší.

Předpokládám, že oheň funguje v každém lese jinak…
Oheň je opravdu integrální součástí ekologie lesů mírného pásu, stepí i dalších biomů. Česko je unikátní v tom, že má velmi hustou síť lesních cest a osídlení. Požár, když vznikne, tak se k němu vždy dostanou hasiči a zvládnou ho rychle uhasit. V méně obydlených oblastech jako Rusko nebo severní Amerika to je samozřejmě jiné. Stejně jako v oblastech borovicových a blahovičníkových plantáží ve Středomoří. Jsou to velmi hořlavé stromy. Když se přidá velké vedro a vítr, tak to chytne tak, že se nedá nic udělat.

Minulý a předminulý rok jižní Evropu zasáhly velké požáry, vyžádaly si přes 300 obětí. Znamená to, že si za ty požáry můžeme sami?
Ano. Je to změna využívání krajiny. Kdybyste se podíval na krajinu, kde jsou borové lesy a hoří to o sto šest, jak vypadala před sto lety, tak tam velmi pravděpodobně byly pastviny a sem tam stromy. Nebyly tam husté borové lesy. Otýpky pro oheň připravujeme a stavíme sami. Tím, že se málo pase, všude zůstává hodně trávy, takže oheň dokáže rychle přeskočit z místa na místo a šířit se.

Kromě toho, že se méně pase, což asi souvisí s industrializací chovu, v čem ještě je rozdíl?
Jsou to plantáže. Blahovičník je australský strom, borovice jsou možná původní, možná ne, ale takhle nahusto by tam dřív nikdy nerostly.

Jde tedy o dřevo na spotřebu.
Ano. Vyrábíme si hromady střelného prachu tím, že jsme hladoví po dřevě. Pěstujeme dřeviny, které poměrně rychle rostou, lesnicky se s nimi dobře pracuje, ale jsou to pyrofyty, které oheň aktivně podporují. Tím pádem si zaděláváme na problém úplně sami.

„Oheň poměrně efektivně hubí křoviny a mladé stromky, takže krajinu prosvětluje, zbavuje křoví, podporuje trávu a bylinnou vegetaci,“ popisuje entomolog Lukáš Čížek | Foto: Fotobanka Pixabay | Zdroj: Pixabay

Proč se v Evropě neinspirujeme amerických přístupem a nevypalujeme lesy tam, kde to jde?
V Evropě se vypaluje. Třeba ve Velké Británie hoří pravidelně vřesoviště, které kvůli lovu bělokurů potřebují mít téměř bez stromů. Vypaluje se na východ od nás, také v Německu, ochránci přírody vypalovali i na Slovensku.

Dub místo borovice

Co se dá dělat v jižní Evropě, aby nebyly následky lesních požárů tak tragické?
Stačilo by, kdyby se místo borovic a eukalyptů pěstoval dub. Je to sice rostlina, která má oheň ráda, ale neprodukuje tolik silic a požáry nejsou tak rychlé. Minulý rok bylo ohnivé peklo v Portugalsku, kde uhořely desítky lidí. Šlo o blahovičníkovou plantáž. Je to oheň, kterému když trochu fouká, ani neutečete. U dubu by se to téměř s jistotou nestalo. Spousta lidí v jižní Evropě to ví, ale lesnictví je velmi specifické povolání. U nás také lidé desítky let ví, že mít plantáže smrků je velké riziko, ne z hlediska ohně, ale z hlediska kůrovce a větrných smrští. Přesto se pořád prosazuje a pěstuje.

U nás by se také dalo vypalovat?
Česká příroda vypalování potřebuje a strašně jí chybí. Kde dřív byly travnaté stráně, sem tam nějaký strom a křoví, tak v současnosti to je zarostlé lesem. Krajina nám zarůstá. Nejhodnotnější a biologicky nejcennější části bezlesí, stepi a písčiny, najdeme vždycky ve vojenských prostorech. Vojáci, když střílí rakety, tak se s tím holt nemažou a dopadové plochy často hoří.

Pro mnoho organismů od ptáků přes motýly po brouky jde o biologicky mimořádně bohaté plochy. Žijí tam druhy, které ze zbytku území vymizely. A zmizely i z přírodních rezervací, kde donedávna žily. Nástroje, které na chráněné území, stepi, používáme – kosa, křovinořez, traktor – jsou hrozně neefektivní, drahé a zároveň to nevyrábí typ krajiny, který ohrožené organismy potřebují.

Na hořící řecké lesy svrhávají vodu italská letadla. Unie aktivovala hasičskou flotilu

Číst článek

Vědecká obec mluví o tom, že klimatická změna povede k více lesním požárům. Je tomu tak, popřípadě rozšíří se lesní požáry i tam, kde nemají své původní místo?
Je to docela pravděpodobné. Klimatická změna se projevuje a má projevovat zvyšováním klimatických extrémů – povodně, nebo sucha. To znamená, že na nějakou dobu vyschnou úplně i místa, která nevysychala. No a v okamžiku, kdy vyschnou, tak se může stát, že to „bafne“.

Evropská unie buduje novou hasičskou flotilu, aby došlo k co nejrychlejšímu uhašení lesního požáru. Pokud ale hoří, dá se nějak kontrolovat?
Pokud to je nachystané tak, jak to zatím nachystané je, tedy plantáže a velmi husté hořlavé lesy, tak se nedá dělat nic jiného než vzít flotilu letadel a hasit. Je to prostě hašení požáru. Důležité je tomu předcházet. A to je velký tlak na změnu postupů v lesnictví, změnu druhové skladby. Je to věc, která se nepodaří za pět deset let, ale je potřeba ji začít.

Dlouhodobě efektivněji investované peníze budou podpora agrolesnických postupů, dostat krávy do lesa, aby tam nezůstávalo tolik hořlavého materiálu. Chovat se racionálně. O krajinu pečovat tak, aby když náhodou chytne, tak aby nehořela tak rychle. A začít využívat kontrolované vypalování jako prevenci požárů.

Jaroslav Hroch Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme