Epidemie nesmí vést k návratu totalitních manýrů, uzávěra hranic mě děsí, říká Lékař bez hranic Šebek

Jeho specializací je chirurgie, dnes se ale Tomáš Šebek – spolupracovník Lékařů bez hranic, který pomáhal v řadě rozvojových zemí od Haiti po Jemen – stará o seniory nakažené koronavirem. Co ho vedlo k tomu, že se připojil k týmu infekčního oddělení? A proč jsou podle něj některá opatření v Česku neadekvátní? „Nepotřebujeme všechno centrálně plánovat a už vůbec by nás stát neměl omezovat v základních svobodách,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Když slyším nesmysly, jako je uzávěra hranic na rok či dva, když nám tady prezident blahosklonně diktuje, jak dlouho se tu máme zamykat a my snad ještě kloníme hlavy, z toho mi běhá mráz po zádech,“ říká Tomáš Šebek | Zdroj: Tomáš Šebek

Přestože je vaší lékařskou specializací chirurgie, dobrovolně jste se přihlásil do týmu Koronavirové expektační stanice (KOVES), kterou Nemocnice na Františku zřídila v souvislosti s epidemií. Jde o speciální izolované oddělení pro seniory, kteří se nakazili koronavirem. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo? Byla to pro vás nová výzva?
Zdravotnictví obecně se v posledních týdnech v podstatě zastavilo. Jak říkáte, jsem chirurg a nemám s infekčními chorobami co do činění, ale díky tomu, že se v nemocnicích nastavil režim pro příjem primárně pacientů s koronavirem a pro akutní pacienty, odložily se plánované výkony. To pro nás na chirurgickém oddělení znamenalo, že jsme šli poprvé v životě – já konkrétně po 20 letech praxe – na home office. Jako chirurg nevím, jak se něco takového dělá, protože vzít si práci domů opravdu není možné.

Kdo je Tomáš Šebek?

Tomáš Šebek je všeobecný chirurg pražské Nemocnice na Františku. Na první misi s Lékaři bez hranic odjel v roce 2010 na zemětřesením zdevastované Haiti, kam se později znovu vrátil. Dvakrát pracoval v traumacentru Lékařů bez hranic v afghánském Kundúzu. Lékařskou péči poskytoval také lidem v Agoku na pomezí Súdánu a Jižního Súdánu. Naposledy působil ve válkou zmítaném Jemenu. Své zkušenosti z misí popsal v blozích, které vyšly i knižně. Je velkým propagátorem vzdáleného přístupu k lékaři, společně s kolegy založil platformu uLékaře.cz.

To byl jeden z důvodů, proč jsem se přihlásil. U nás v nemocnici máme speciální režim, kdy oddělení „covid“ obsluhuje chirurg, ortoped a internista a v třídenních cyklech se tam střídáme. Primárně pečujeme o pacienty, kteří nejsou příliš akutní. Jak jste říkala, jsou to senioři, o které je potřeba se postarat.

Kromě pocitu jakéhosi nevyužití byla důvodem také zajímavá příležitost zažít situaci na vlastní kůži, než to jen slyšet od kolegů nebo si o tom číst v médiích. V České republice samozřejmě nedošlo na scénář Armagedonu, který se odehrává v Itálii, ve Španělsku a dalších zemích, proto mi to přišlo relativně bezpečné. To byly asi hlavní motivy, proč jsem se do toho zapojil.

Zmiňujete kritickou situaci v Itálii a Španělsku, které jsou nejvíce zasaženými zeměmi v Evropě. Jak situaci z vašeho pohledu zvládá české zdravotnictví?
České zdravotnictví to zvládá velmi dobře. Máme štěstí, že žijeme v zemi, kde je zdravotnictví výrazně rozvinuté. Myslím, že příprava na nejhorší možné scénáře proběhla velmi zodpovědně. Zatím se tyto kritické scénáře ani příliš nenaplnily – vysoce specializovaná pracoviště, jako je infekční oddělení Nemocnice na Bulovce, totiž neregistrují přílišný počet pacientů. Připravení jsme byli a stále jsme velmi dobře. I pro případ, že by v budoucnu došlo k nárůstu počtu pacientů vlivem uvolňování opatření. Systém je nastaven tak, aby dokázal absorbovat násobně více pacientů.

Jako spolupracovník Lékařů bez hranic jste v minulosti působil na řadě misí v rozvojových či válkou zmítaných zemích, v souvislosti s epidemií koronaviru dnes ale zažíváte tak trochu jinou misi tady v České republice. Alespoň tak to popisujete na vašem blogu s názvem „Mise Česko“, který vychází na Aktuálně.cz. Připomíná vám to, co dnes zažíváte, v některých ohledech doby, kdy jste byl na misích v zahraničí?
Je to spíš nadsázka, nebo paradox. Určitě jsem název „Mise Česko“ nepoužil proto, že bych si myslel, že je situace tady srovnatelná s tím, co jsem osobně zažíval v zemích, o kterých jste mluvila. To v žádném případě. Vnímal jsem to z komplexnějšího pohledu, protože kvůli koronaviru se tady všechno v podstatě zastavilo. Nejenže to má obrovské ekonomické dopady, ale začínám se trochu bát také o svobodu, ať už jde o cokoliv. Opatření mi nepřijdou adekvátní, měl jsem proto potřebu to veřejně vyjádřit, a proto tomu říkám „mise“.

‚Všechny budu žalovat.‘ Zakázku na respirátory za 310 milionů získal Jančíkův bývalý asistent

Číst článek

Myslím, že každý občan České republiky by se měl trochu zamyslet, poučit se z celé té situace a rozhodně nedat příležitost tomu, aby situace nebyla horší než před pandemií. Možná bychom z toho vyšli ponaučení, kdybychom si uvědomili, že nepotřebujeme všechno centrálně plánovat, že nepotřebujeme, aby nám stát radil o každé jednotlivosti a už vůbec by nás stát neměl omezovat v základních svobodách. Na jednu stranu je racionální spolupracovat a chránit sami sebe a tím i všechny občany České republiky proti pandemii koronaviru, na druhou stranu ale opatření musí být skutečně adekvátní a nemůže to znamenat návrat určitých, až totalitním manýrů.

Opatření zavedená českou vládou tedy považujete za příliš striktní?
Myslím si, že zpočátku byla adekvátní, i když se ne všechno podařilo, ať už to bylo zajištění ochranných prostředků pro lékaře a podobně. Křivky jsou nyní tak dobré právě díky tomu, že zpočátku měly restrikce význam, ale v tento moment už neodpovídají současnému stavu a myslím, že by se měly rozvolňovat mnohem rychleji (rozhovor proběhl ve čtvrtek odpoledne, tedy ještě před tím, než vláda upravila harmonogram uvolňování opatření – pozn. redakce).

Zkoumat kolektivní imunitu začínají vedle Česka i další země. Strategie se různí

Číst článek

Když slyším takové nesmysly, jako je uzávěra hranic na rok nebo dva, když nám tady prezident blahosklonně diktuje, jak dlouho se tu máme zamykat a my snad ještě kloníme hlavy, z toho mi běhá mráz po zádech. To je právě ten moment, kdy si říkám, že k tomu mohu veřejně nějakým způsobem přispět. A je tu celá řada lidí, kteří si to uvědomují stejně jako já. Tady už stát nedělá pro své občany dobrou práci. To není nic, co by nám do budoucna pomohlo, ale něco, co nám může naopak škodit.

Zejména na počátku epidemie se v Česku ukazoval jako velký problém nedostatek ochranných pomůcek pro zdravotní personál. Jak se z vašeho pohledu stát stará o zdravotníky a jejich ochranu před případnou nákazou?
Z toho, co vím a mohu slyšet od větších pracovišť, jsou zdravotníci v tuto chvíli adekvátně vybaveni a ani já si v Nemocnici na Františku nemohu stěžovat, že bychom neměli plejádu nejrůznějších ochranných prostředků. Zřejmě tu ale je řada ambulantních lékařů z různých koutů republiky, kde logistika trochu vázne a kde ochranné prostředky nemají.

Myslím si ale, že přemíra horlivosti ve snaze centralizovat některé aktivity včetně nákupu ochranných prostředků nenese dobré plody ve smyslu zásobování těmito ochrannými prostředky. Byla by vhodná určitá míra decentralizace – v tomto případě už v počátku epidemie. Lidé si sami pomohli a pomohli i zdravotníkům. Ušili jim roušky a vybavili nás sice primitivními, ale alespoň nějakými ochrannými prostředky. Věřím, že kdyby tady byla možnost se vyzásobovat jinak než centrálně, my jako zdravotníci bychom mohli mít ochranné prostředky mnohem dříve. Takže ani v tomto ohledu nevidím aktivitu státu a jeho přehnanou snahu o centralizaci jako něco, co by nám prospělo.

Na vizitách se upřímně směju

Pokud se vrátíme zpět k vašemu působení na speciálním infekčním oddělení, v čem vaše péče o koronavirové pacienty spočívá? Je ta práce pro vás v něčem nová?
To v každém případě. Moje specializace je chirurgie, ale tady se starám o infekční pacienty, o seniory, kteří potřebují léčit své dlouhodobé, chronické neduhy, které souvisejí se stářím. To je něco nového. Všichni naši pacienti jsou ale stabilní, potřebují minimální péči a zásahy.

Češka z Tchaj-wanu: Koronavirus tu berou vážně, díky včasným opatřením jsou otevřené školy i obchody

Číst článek

S koronavirem se v podstatě setkáváme jen tehdy, když čteme jejich testy, které jsou bohužel u většiny z nich pozitivní. Jinak ale nemají teplotu, nekašlou, nemají dušnost, tedy žádný z příznaků koronavirové infekce. Naše oddělení se v žádném případě nedá srovnat s jednotkami intenzivní péče například ve fakultních nemocnicích nebo Nemocnice na Bulovce, kde se starají o pacienty, kteří trpí akutním dechovým selháním. V tomto ohledu je ta práce poklidná, možná klidnější než víkendová služba na standardním chirurgickém oddělení.

Kde se tito pacienti nakazili – znáte jejich příběhy?
Pokud se nemýlím, tak všech našich sedm současných pacientů pochází z domova pro seniory v Michli, kde se nákaza mezi obyvateli tohoto zařízení rozšířila. Proto také byla tato speciální jednotka covid v Nemocnici na Františku vybudovaná.

Jak tu situaci prožívají samotní pacienti? Právě senioři patří do té nejvíce rizikové skupiny a přeci jen jde o onemocnění, se kterým lidstvo zatím nemělo zkušenosti. Mají z té situace strach?
Myslím, že to prožívají velice trpělivě, až překvapivě klidně. Vlastně to jsou spíš oni, kteří nám dávají určitou naději. Shodou okolností jsme si s kolegou, který je anesteziolog a vedoucím lékařem naší jednotky covid, četli několik příspěvků seniorů z České republiky, kteří radí zbytku populace. Byla tam hesla jako: „Mějte se rádi“, „Vydržte, bylo hůře“ nebo „Nepropadejte panice“. Takže paradoxně tato skupina, u které byste čekali projevy spojené s únavou, depresí a navíc koronavirovou infekcí, nám spíš vzkazuje, že byly na světě mnohem horší situace, než je koronavirová infekce. Jsou to oni, kteří nás motivují a během běžných vizit se člověk s pacienty mnohdy i upřímně zasměje.

Pokud chcete jet do zahraničí, musíte si zajistit test sami, uvedl Hamáček. Stát ho poskytovat nebude

Číst článek

Je to něco, co vás nabíjí do další práce?
Určitě je to fajn, protože mám rád humor. Humor léčí. Když vtipkujete s pacienty, je to někdy mnohem víc než klasická konzervativní léčba.

Co je pro vás v současnosti to nejtěžší? Je to každodenní navlékání do ochranných obleků a roušek, případně strach z nákazy…?
Je to určitě kombinace víc věcí. Určité nepohodlí a oblékání do ochranných pomůcek k té práci patří. Díky tomu, že máme situaci lépe popsanou, se rozvolňuje i přístup k pacientům a ochranné pomůcky se používají trochu jinak, než jak to vypadalo na začátku. Člověk má samozřejmě obavy, aby ze specializovaného pracoviště nepřenesl nákazu domů ke svým nejbližším, ale já věřím, že všechna tato oddělení pro koronavirové pacienty jsou pro zdravotníky nejbezpečnějšími místy na planetě právě díky té vysoké míře ochrany.  

Nejhorší pro mě je každý den vysvětlovat pacientům, že přestože jim nic moc není, musí dál setrvávat na lůžku. Neustále vás bombardují otázkami: „Kdy budeme moct jít domů, kdy už odsud konečně odejdeme?“ Většina našich pacientů jsou sice lidé v pokročilém věku, ale duševně velmi fit, jejich testy ale bohužel negativní nejsou. Pacient je vždycky to nejpodstatnější – všechno kolem je běžné nepohodlí, se kterým jsme do toho jako lékaři a sestřičky šli.

Imunolog: S koronavirem se umí poprat i onkologické děti, oslabená imunita není sama o sobě riziko

Číst článek

Podepisuje se současná situace nějakým způsobem na vašem osobním životě? Snažíte se kvůli práci na infekčním oddělení třeba víc distancovat od zbytku rodiny, abyste ji nákazou neohrozil?
Určitě jsem na sebe uvalil takovou dobrovolnou karanténu, kdy se snažím vyhýbat vůbec použití veřejných dopravních prostředků, snažím se cestovat na kole, pěšky nebo během tak, abych ideálně s nikým nepřišel do styku. V domácích podmínkách jsem si vytvořil malinko bariérový přístup, abych byl vzdálený od rodiny, se kterou se potkávám venku, uvnitř domu se ale snažíme se sami sobě vzájemně vyhýbat. V žádném případě pak nejsem ve styku s rodiči či prarodiči.

Nicméně není to žádný přísný režim, je to jen preventivní opatření. Možná je to z mojí strany přehnané, ale dělám to proto, abych si nemusel vyčítat, že jsem to domů přinesl. Slyšel jsem od jiných kolegů, kteří pracují na specializovaných jednotkách, že si takovou obavu nepřipouští oni ani jejich rodina. Myslím, že i to je do určité míry racionální.

Máte nějaký osobní odhad, jak dlouhou dobu ještě strávíte na provizorním infekčním oddělení, než se vrátíte zpět na chirurgii?
Od začátku jsme to měli dané, jsou to dvou až třítýdenní cykly, podle kterých se tam budeme s kolegy střídat. Na tomto specializovaném oddělení bych měl mít poslední službu počátkem května, pak se nechám testovat, a pokud bude vše v pořádku, nastoupím už do standardního režimu. Ve všech nemocnicích se provoz postupně obnovuje a já osobně bych do něj měl naskočit někdy v polovině května.

Mise virtuální čekárna

Jak už jsme zmiňovali, v uplynulých deseti letech jste byl na několika misích v rozvojových zemích – v letech 2010 a 2012 to bylo Haiti, pak Afghánistán, v roce 2017 Jižní Súdán a loni Jemen. Jak se takovéto státy z vašeho pohledu dokážou vyrovnat s epidemií, jakou dnes sledujeme třeba v Česku?
Tam je to samozřejmě mnohem horší. Nejsem ale účastníkem žádné konkrétní mise, která by byla spojená s koronavirem, takže jediné informace, které z těchto míst mám, jsou zprávy od kolegů z organizace Lékaři bez hranic. V tuto chvíli v České republice vzniká sbírka pro boj nemocí covid-19 po celém světě. Lékaři bez hranic se teď angažují ve zhruba 40 zemích, mezi které ale paradoxně nepatří jen naše standardní destinace, tedy rozvojové země, ale i takové státy jako Belgie, Španělsko nebo USA, kde například poskytujeme určitou formu konzultace mezi komunitami. Je to i Francie, Itálie, Portugalsko, tuším i Švýcarsko, kam jsme dodávali hygienické balíčky.

Vládní statistik Dušek před poslanci: Koronavirus změní rovnováhu, mám z toho strašný strach

Číst článek

Pokud se ale budeme bavit o rozvojových zemích, to jsou místa, kde nemáte běžné hygienické standardy, chybí tam voda, toalety, lidé tam žijí v naprosto hrůzných podmínkách, ve slumech nebo ghettech. A to jsou přesně ty oblasti, kde může dojít k exponenciálnímu šíření nákazy.

S tím, jak pandemie uzavřela hranice, se ale pro Lékaře bez hranic stalo mnohem komplikovanější se k těmto projektům dostávat. I tento velice dobře rozvinutý logistický řetězec, který používáme už několik desetiletí, je dnes v některých ohledech trochu bezzubý. Na některá místa se nemůžeme dostat, podpora je tedy materiální a probíhá na dálku.

Jak komplikovaná je v těchto zemích s nízkou úrovní zdravotnictví péče o infekční pacienty?
Je komplikovaná natolik, že tam někdy vůbec neexistuje. Myslím tím obecně žádná zdravotní péče. Většina míst, kde Lékaři bez hranic působí, jsou země válečného konfliktu, epidemií nebo živelných katastrof. Tito lidé většinou nemají žádný systém zdravotní péče, natož aby tam člověk hledal nějakou specializaci. Jsou to právě Lékaři bez hranic, kteří například v Západní Africe stavěli obrovská několikasetlůžková centra pro pacienty s ebolou.

Já osobně jsem byl přítomný v roce 2012 na Haiti a v roce 2019 v Jemenu u pacientů, kteří onemocněli cholerou. To jsou místa spojená s válkou nebo živelnou katastrofou, kde je zoufale nízká životní úroveň obecně, natož pak úroveň hygienických návyků a možnosti vůbec zavést kvalitní pitnou vodu nebo vybudovat záchody. V těchto zemích nyní řada mých kolegů z celého světa působí jako specialisté, kteří se jako jediní dokážou o takové pacienty postarat.

Zkoumat kolektivní imunitu začínají vedle Česka i další země. Strategie se různí

Číst článek

Pokud si vezmeme případ Jemenu, kde jste byl naposledy. Jak vážnou hrozbou je koronavirus pro tuto válkou zničenou zemi, kde je značná část obyvatel závislá na humanitární pomoci? Mají mezinárodní organizace, jako jsou Lékaři bez hranic nebo Světová zdravotnická organizace, vůbec šanci této zemi pomoct případnou katastrofu způsobenou koronavirem zmírnit?
Myslím, že každý jeden zdravotník, který na místě poskytuje péči, je nesmírně cenný a nepochybně prospěšný. Já – a myslím, že ani mí kolegové – si v tuto chvíli netroufneme odhadnout, jak kvantitativně nebo kvalitativně se tato pomoc projeví, ale řekl bych, že jednoduše děláme, co můžeme, abychom těmto lidem byli na blízku.

V momentě, kdy máte zničenou infrastrukturu, nefunguje vám stát, země se zmítá v mnohaletém konfliktu a do toho všeho přijde koronavirová infekce, lidé nemají téměř žádnou šanci najít v systému zdravotnictví adekvátní péči a pak my jako Lékaři bez hranic tuto péči suplujeme a samozřejmě nejsme jediní. Jaký to má konkrétní dopad, lze kvantifikovat v jednotlivých nemocnicích. Netvrdil bych, že to je kapka v moři, protože na mnoha místech jsou zásahy Lékařů bez hranic skutečně masivní. Ale jak je to nyní v souvislosti koronavirem, vám nejsem schopný říct já ani mí kolegové, protože statistiky se budou teprve zpětně vyhodnocovat.

Češka žijící v Baskicku: V Madridu je situace zoufalá, úřady byly nuceny přeměnit stadion v márnici

Číst článek

V současnosti se z Česka dá vycestovat jen obtížně, plánujete ale do budoucna nějakou další zahraniční misi, nebo jste prozatím rozhodnutý „konat dobro“ tady v Česku?
V tento moment se snažím angažovat ve věcech, které nám pomohou díky využití technologií zmírnit negativní dopady pandemie. Moc se mi líbí projekty, jako je třeba chytrá karanténa, ale mám i svojí osobní misi, kdy se snažíme do systému přinést něco, co by pacientovi a lékaři pomohlo potkat se na relativně bezpečném místě vzdáleným přístupem.

Říkáme tomu virtuální čekárna České republiky. Díky ní by bylo pro lékaře možné zahájit první kontakt s pacientem na dálku a až následně ho převézt do fyzické péče. Samozřejmě nelze všechno vyřešit vzdáleně, ale je možné za pomoci technologií systém zjednodušit a snížit riziko nákazy koronavirem. Z našeho pohledu je pak možná mnohem podstatnější péče o chronické pacienty, kterých jsou statisíce – mají cukrovku, vysoký krevní tlak nebo astma. Ti péči potřebují, ale v tuto chvíli se bojí jít k lékařům a zároveň lékaři se tak trochu bojí pacientů. A my se snažíme tyto dva základní stavební kameny zdravotnictví přiblížit.

Tohle je moje osobní mise, kterou společně s kolegy v tuto chvíli žiju a kterou bych chtěl úspěšně dotáhnout do finále. Nemyslím si, že bych letos vyjížděl někam za hranice – i kdybych chtěl, situace mi v tom bude bránit. Stejně většinou jezdím ve dvouletých cyklech, tak uvidíme v roce 2021, jestli mě Lékaři bez hranic budou někde potřebovat.  

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme