Předností Ester Ledecké je podle trenéra Záhrobského nesmírná odvaha, slabinou oblouk z pravé nohy

Sjezdové lyže vyměnil v zimě trenér Petr Záhrobský za běžecké, aby se, jak říká, udržoval v kondici. V útulné chalupě v Krkonoších pod Žalým bedlivě sleduje lyžařské dění. „Magoni je maximalista, ale i řvoun a srandista,“ říká o italském trenérovi Liviu Magonim, který po životní sezoně dostal padáka od své svěřenkyně, slovenské hvězdy Petry Vlhové. Záhrobský v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz chválí i pokrok Ester Ledecké.

Benecko Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vyfoťte si mě na běžkách, to nikdo nemá, usmíval se sjezdařský trenér Petr Záhrobský | Foto: Martin Prachař | Zdroj: Český rozhlas

Kauzou posledních dní ve světě alpského lyžování je rozchod Petry Vlhové, čerstvé majitelky Velkého křišťálového glóbu pro nejlepší sjezdařku sezony, s trenérem Liviem Magonim, který pro italské noviny prohlásil, že Slovenka se už může pouze zhoršovat a vedle Italek, které přirovnal k diamantům, je jako surové železo. Vlhová následně oznámila, že s Italem ukončuje spolupráci. Znáte jak tým Vlhové, tak italského trenéra Magoniho. Je rozchod po historickém úspěchu správným krokem?
Magoniho znám osobně a absolvovali jsme spolu řadu tréninků. Je to maximalista, perfekcionista, náročný chlap, který chce z podmínek vytěžit maximum, ale je to i řvoun a srandista. Myslím, že velmi dobře ví, kdy odejít, protože ví, že Petra Vlhová má lyžařské limity. Získali celkový glóbus, což je pro ně fantastický úspěch, ale také oba dobře ví, za jakých okolností se to stalo.

Pracovat v rodinném týmu pro něj mělo velká specifika. Viděl, že Vlha je svaz, ale svaz není Vlha a že to skřípe. A navíc je covid-19. Ekonomika se na Slovensku pěkně houpe a postihne to i sport. A pak má rodinu, syna. Rozešel se na vrcholu a je to pro něj to nejlepší.

Slovensko s Vlhovou slaví, Ledecká se dalšího dobrého umístění nedočkala. I tak vidí Češka sezonu úspěšně

Číst článek

Podle médií není se šéfem týmu - otcem Petry Igorem Vlhou - jednoduché vyjít. Jaký je?
Potkali jsme se při světáku ve Špindlu, kdy mi Ski Team Vlha zařídil kompletní akreditace, na rozdíl od našeho svazu. Trochu jsme spolupracovali. Působil na mě jako férový tvrdý chlap. Má tým, který vytvořil a který skvěle fungoval a uvědomoval si, že Ski Team Vlha je vlastně Slovensko. Má tedy právo si v něm dělat, co uzná za vhodné. Oni sami si rozhodnou, co bude po Magonim. Přeju mu, aby měl dobrou ruku a vybral toho správného trenéra. Špatných příkladů v blízkém okolí má dost. Jen to bude mít velmi, velmi těžké.

Triumf Vlhové je historický. Poprvé se královnou alpského lyžování stala lyžařka z prostoru bývalého Československa? Co to znamená pro ni? A může z jejího úspěchu vytěžit i Česko?
Pro ni to představuje slávu, prestiž, možná i lepší ekonomické zabezpečení, různé rekordy i zadostiučinění a hrdost, že dokázala být nejlepší ve světáku. Bude celebrita a bude kolem toho mnoho emocí, ale zažije i vlezlost okolí, ztrátu soukromí. Musí přemýšlet, jak dál - jak udržet motivaci, zvýšenou péči o zdraví a v rámci toho žít i nelyžařský život.

Pro Česko to neznamená zřejmě nic. Vyjma Ester Ledecké nejsou závodníci, kteří by chtěli makat do úmoru a trenéři budou dál říkat, proč to nejde, a budou pokračovat ve své bublince okresního přeboru. Vlhová jim spíše nabourává bakšiše a klídek.

I Ester Ledecká má za sebou nejlepší sezonu ve Světovém poháru. Její dvě čtvrtá místa jsou největším úspěchem české sjezdařky na mistrovství světa v rychlostních disciplínách, tedy ve sjezdu a v super G. Od medaile dělily Ledeckou setiny. Co jí ještě chybí?
Proti jiným technika a některé rychlostní technické dovednosti a aby jí vydrželo zdraví. Už teď se objevuji určité problémy a zdraví je třeba si hlídat.

Znatelné rezervy

Před dvěma lety jste řekl, že Ester Ledecká by se měla soustředit jen na lyže, pokud se chce dostat do lyžařské špičky. Česká závodnice dál kombinuje lyže i snowboard a výkonnostně stoupá. Když pozorujete její styl jízdy, je podle vás na správné cestě?
Určitě. Myslím si, že v tréninku jezdí daleko více na lyžích a rychlé disciplíny, a proto tam ten progres je, protože snowboard ji od toho odváděl. A tím, jak začala jezdit rychlé disciplíny, tak má tratě daleko víc naježděné a technika se díky rychlosti vylepšuje. Moje slova se potvrzují. Je to vidět, ale znatelné technické rezervy tam jsou stále.

Opustí definitivně snowboard? ‚Obojživelnice jsem stále,‘ říká Ledecká, počtem závodů ale preferuje lyže

Číst článek

Jaké?
Třeba když jsme viděli její pád v Crans Montaně (v lednu, pozn. red.), tak se stal na pravou nohu. Oblouk z pravé nohy je slabší než z levé. K tomu pádu došlo v momentě, kdy nevjela do brány správně položená a kvůli tomu dotlak nemohl zaříznout lyži a skončilo to v sítích.

Rezervy v položení oblouku, ve vyjetí a zakrojení u ní jsou pořád. Když to srovnáte se Sofií Goggiaovou, která jela hned za ní, tak Ledecká měla tři situace, kde to bylo na hraně, tam to se štěstím ustála. Goggiaová jela rychleji a bez konfliktů a hlavně technicky skvěle. Když nebude trať tak zatočená, tak Italku může Ledecká porazit, když ale všechny podmínky vyjdou. Tam je podstatný rozdíl, kam se musí posunout.

Ledecká se zlepšuje. Ve sjezdu a v super G jezdí v elitní desítce, je schopná útočit na stupně vítězů. V čem je její přednost?
Nesmírná odvaha a psychická stránka. V mnoha momentech do toho jde bezhlavě a jede hranu, jede riziko. Zatím to vychází a je to dobře. Proti ostatním holkám ve Světovém poháru jezdí naprosto na hraně. Ostatní takovou odvahu nemají, mají zábrany. Mnohé závodnice, které jezdí rychlé disciplíny, zažily už nějaký úraz, který zpomaluje vývoj. Musí se vracet, bolelo je to. Ledecká tohle, zaplaťpánbůh, ještě nezažila.

Čili předností Ledecké je psychika?
Je. Je to o tom si věřit a ona si věří. Tímhle ostatní převyšuje a začíná poznávat tratě, které ji sedí.

Také mi připadá, že má cit pro skluz.
Pokud jsou starty do roviny, tak tam získává. Má dobrý odraz, má dynamický atletický start a je vidět, že první mezičasy jsou v zelených číslech. Pokud je start z prudkého svahu, tohle se smaže a přichází k tomu technika v pomalejších rychlostech a tady jsou také rezervy.

Snowboard jde proti lyžím

V českých podmínkách je strašně těžké prosadit se v rychlostních disciplínách. Trénovat se tady vlastně ani nedá…
Pokud by jí zavřeli Špindlerův mlýn, tak tam se dá a dobře. Trenér musí mít stavitelskou fantazii. Ale jinak se musí venku.

Petr Záhrobský

  • historicky nejúspěšnější trenér českého alpského lyžování
  • dceru Šárku přivedl k bronzu z OH (2010) a ke kompletní sadě medailí z MS ve slalomu - zlato (2007), stříbro (2009), bronz (2005)
  • dvakrát se s dcerou radoval z triumfu ve Světovém poháru, celkem devětkrát stála Šárka Záhrobská v éře svého otce na stupních vítězů v SP, v sezoně 2008/09 skončila druhá v hodnocení slalomu SP
  • s dcerou Šárkou, kterou trénoval prakticky od narození, se rozešel v roce 2010, syn Petr, který sbíral úspěchy v Evropském poháru, ukončil kariéru v roce 2011

Myslíte, že Ester Ledecká může pravidelně vozit medaile ze světových šampionátů a olympijských her? Má podle vás na to, aby ve sjezdu nebo v super G vyhrála malý křišťálový glóbus?
No… Mohlo by se to stát, ale musela by výhradně trénovat rychlé disciplíny. Nesměla by se rozptylovat ničím jiným, protože to přináší problémy časové a s tím i únavu. Jde o faktické rozptylování nebo další regeneraci včetně rozhození tónu svalstva, které potřebuje na sjezd. Snowboard jde proti tomu, to není totožné. Rychlosti jsou úplně jiné. Strašně důležité je, jestli jí sedne trať. Může se i ten glóbus objevit, ale ona potřebuje, aby jí vyšlo úplně všechno. Není typem závodnice, která si dokáže zatím poradit s každou tratí. Ale to k lyžování patří. Každý kopec je jiný, není to fotbalové hřiště.

Sledovat sjezd je krásné, ale také dost stresující. Ve vysokých rychlostech hrozí lyžařům vážná zranění. Vy s tím máte bohaté zkušenosti jak s dcerou Šárkou, tak synem Petrem…
Na rozdíl od jiných trenérů si dokážu představit, co prožívají Ledečtí. Velice obrazně asi Ledecké nejprve zajímá, jestli se objeví v cíli. Pokud jsou nahoře, tak sledují, jestli ta malinká tečka projede cílem a teprve potom se podívají na čas. To tátovství a mámovství je tam pořád, oni tam tu holku přivedli. Soucítím s nimi a umím si představit, co prožívali, když sebou řízla do sítí. A ještě jedna věc: když se někdo zraní ve velkých týmech, tak mají další závodníky. Ale když se zraní Ledecká, Vlhová, tak je konec týmu. A o to je ještě větší tlak na závodnice.

To platilo v době, kdy jste vedl svůj rodinný tým a nevypadá to, že by se to v Česku mohlo někdy změnit.
Ano, proto je potřeba si těchto závodnic vážit. Chyby, které se dělaly, když jsme byli na vrcholu a vozili světové medaile a přitom měli jsme problémy, tak svazy se z toho nepoučily a stejné chyby opakují i nyní. Což považuju za strašnou hovadinu. Myslel jsem, že se poučí a prostor jim otevřou. Protože svaz musí čekat, jestli se objeví další blázen, Záhrobský, Ledecký nebo někdo takový, kdo vytvoří dalšího závodníka, protože svaz takovéto závodníky není schopen vychovat.

V alpském lyžování udávají tón velké týmy, reprezentace Rakouska, Švýcarska, Francie, Itálie… Jak tomu čelit? Nepomohlo by třeba spojení Ledecké s Vlhovou?
Tohle jsem zažíval i já. Nevraživost velkých týmů. Týmy z alpských zemí, potažmo z Ameriky, vůbec nemají zájem, aby lyžařky z „Ostbloku“ - ať už je to Vlhová, Ledecká nebo Polka Maryna Gasienica Danielová - jezdily. Nic jim to nepřináší.

To, že se najednou objevily tři holky odsud, je pro ně problém a ukazuje to, že v kvantitě, kterou mají, tam trenéři nejsou na takové úplné úrovni a jejich lyžování to degraduje. Proto nevraživost, proto se nechtějí s nimi spojovat, aby se nelepšily. Pamatuju si, že ve svěťáku mezi trenéry často dobré vztahy nejsou. Pokud jdete nahoru, tak vůbec ne. Pokud jste špatnej, tak vás vezmou, protože jim nekonkurujete. Měl jsem podobné problémy. Museli jsme se spojovat a často to bylo konfliktní.

Petra Vlhová (vlevo) a Ester Ledecká - dvě spičkové sjezdařky z prostoru bývalého Československa | Zdroj: Koláž iROZHLAS.cz / Reuters

Klasický konkurenční boj.
Dá se to z určitého pohledu pochopit, ale je to bezohledné. Když vidíte Světový pohár, tak pro Rakušany je to celý život. Oni by bez svěťáku neměli ubytování, byznys, nefungovalo by velmi mnoho věcí. Proto když se zruší závody ve Wengenu, hned je udělají v Kitzbühelu. Co jim dá, když vyhraje Slovenka? Nic. Naopak je to kontraproduktivní.

Vlhová a Ledecká se dnes také dostanou k těm nejlepším materiálům, k čemuž se dříve čeští lyžaři nedostávali. To může také hrát roli, ne?
Určitě. To je také základ úspěchu. Když máte dobré vztahy ve firmě, dostáváte špičkové lyže.

Čtyři stopy

Tuhle cestu jste prošlapával i vy. Berete to jako svůj odkaz v alpském lyžování?
Stopy, které tam po mně zůstaly, stále jsou a je jich dost. Ale to, že tady byla Záhrobská, která byla dobrá, a najednou je tady někdo další, tak to ukazuje, že Češi mají motivaci. Aspoň pár.

Nemyslím si, že ve svěťáku jsou třeba další holky, které mají takovou motivaci jako Vlhová nebo Ledecká. To je podobné, co bylo s Kosteličovou. Že Vlhová objíždí všechny závody Světového poháru za každou cenu, i když je unavená, to je vidět ohromná motivace. Ale když jsme u těch stop tak jich pár řeknu. (usmívá se)

No...
U Ledecké v týmu je Miloš Machytka, to je mazač-servisák. U mě začínal jako asistent a hodně roků se učil. A viděl, i jak se připravují lyže. Jako trenérovi mu to nešlo, ale jako mazač je super. U Vlhové mám také asistenta, Maťu Gemzu. Když jsem trénoval Slováky, tak mi dělal asistenta. Když byl svěťák ve Špindlu, tak mi Vlha poklepal na rameno a říkal: „Takovýho chlapa jsi mi připravil, nic mu nemusím říkat, je skvělej.“ To je další stopa, to potěší.

To věřím.
A další. Se sjezdaři jezdí doktor Jiří Beznoska. Pamatuji si na boje před olympiádou, jak mi tam cpali doktory, kteří nebyli specialisté, ale měli různé lékařské profese, kteří to dostávali za odměnu, že mohou jet a pak nebyli na sjezdovce, ale někde jinde. Beznosku jsem si vydupal. A ještě dělal asistenta na trati. To taky prospělo. Věděli jsme, že tam máme odborníka, zůstal u lyžování. A ještě jedna aktuální stopa. Když nám chtěli zakázat starty ve svěťáku, psaly se petice, ať Záhrobského tým vyloučí, že nemají kombinézu Vist a podobně. Já ji nechtěl, protože nebyla kvalitní a dotlačil jsem Don Quiet. A dneska všichni jezdí v Don Quietu. To jsou čtyři aktuální stopy a našlo by se jich více.

V historii českého sjezdového lyžování jste nejúspěšnější trenér. Tady na chalupě, kde trávíte hodně času, ale žádné trofeje nemáte.
Tady jsem na horách, tady chci žít normálně. Říká se, že všechna sláva, polní tráva. (mručí)

Jediný, kdo se k vám přibližuje, je Tomáš Bank. Když bude Ledecká závodit a bude úspěšná, mohl by vás dotáhnout. Přesto jste nyní mimo lyžařské dění. Má někdo zájem o vaše zkušenosti?
Volají mi soukromníci a ptají se. Mohl bych dělat daleko více, ale to je život. Když zmiňujete úspěchy, tak jsem byl čtyřikrát vyhlášený trenérem roku. Znal jsem osobně Jardu Holíka, setkávali jsme se na různých akcích, měl svérázné metody, ale hokejové juniory dovedl dvakrát po sobě k titulu mistra světa. Do trenérské Síně slávy se dostal in memoriam. Což mě mrzí, takový chlap to měl dostat za života. Báli se jeho názorů, aby jim tam něco neřekl. Škoda.

Tak on si podobně jako vy nebral servítky.
To je potřeba odlišit. Nebral, ale byl velmi kvalitní trenér. Když to přeženu, i já vím, že trenérskou cenu dostanu, ale asi se na ní také budu dívat z penálu. (usmívá se)

Nafouklé ministerstvo sportu

Letošní sezona přinesla řadu zranění předních závodníků. Čím to je? Jsou tratě nebezpečnější, než dřív? Jezdí závodníci rychleji?
Je to svým způsobem souhra okolností, že to závodník nezvládne a má úraz. Je to daleko rychlejší, ale lidé jsou na to připravovaní. Dělají sport, kde všichni ví, že se tam může přihodit těžké zranění. A všichni, kdo nastupují, do toho jdou. A ta filosofie tam není, že když tamten se zranil, tak ho budu litovat a pojedu opatrně.

Naopak je to: vypadl, mám větší šanci. To myšlení je jiné. Když vezmete (oštěpařku Barboru) Špotákovou nebo tenistku (Petru) Kvitovou, tak ty si na dráze či kurtu mohou maximálně zvrtnout kotník. My jsme ve sportu, kde se můžete i zabít. Z mého pohledu mě strašně naštvalo, když jsme vyhráli titul mistra světa a byla anketa o nejlepšího sportovce a ocenili ty, kteří tato nebezpečí nezažívají. Ale to jsou ty spravedlivě nespravedlivé ankety...

Většina sjezdařů se dá rozdělit na ty, kteří už úraz prodělali a vracejí se, a na ty, kteří čekají na úraz. Tak to prostě je. Neznám mnoho sjezdařů, kteří by neměli úraz a řada z nich opakovaně. Je to o individualitě. Když je někdo silný, tak to dokáže překonat.

Plaga: Hlasoval bych pro odvolání Hniličky z čela Národní sportovní agentury. Dělá ‚medvědí službu‘

Číst článek

V Česku přebrala otěže financování sportu Národní sportovní agentura v čele s Milanem Hniličkou. Je to podle vás cesta, jak dostat český sport do popředí? Jak podchytit talenty?
Myslím si, že do juniorského věku, pokud chceme vychovat vrcholového sportovce, tak by se měli především starat rodiče. To by mělo jít z jejich kapes. V tomto momentě se v dětech ke sportu vytvoří lepší vztah, protože vychází z nějakého základu. Mluvím o individuálních sportech, ne o kolektivních.

Když se dětem všechno hned dá, tak to končí. Řada rodičů bere sport jako uklizení dětí někam, aby se nechytili lumpáren. Stát by měl nastupovat u sportů až v momentě, kdy junior skončí na mistrovství světa do pátého, desátého místa, to je otázka diskuse, a tady by ho měl začínat podporovat a podporovat maximálně fest, pak bude role státu funkční.

Ale jestliže budeme cpát peníze bezhlavě do akademií a středisek, tak to jsou často vyhozené peníze. Na mém příkladu, nebo na Ledecké, Vlhové vidíme, že Vlha, Ledecký a Záhrobský měli jednoho závodníka a vychovali špičky, kdežto různými středisky prošly tisíce závodníků a nevychovaly nic. Pro vrchol a reprezentaci to nemělo smysl. Na druhou stranu mi někdo bude oponovat, že děti alespoň trénovaly a žily zdravě, to dokážu pochopit, ale pak by to mělo být odlišené.

Rozdělit peníze na podporu pohybu u dětí a na peníze na podporu reprezentace, to je váš recept?
Ano, pan (premiér a předseda hnutí ANO Andrej) Babiš se musel minout při vytváření agentury, utápí se v tom šílené kvantum peněz. Jezdím okolo třech hřišť, jsou udělané za dotace u škol, jsou krásná a nikdy tam nikoho nevidím. Zarůstají. Navíc se to dělá za přemrštěné ceny. Peněz na sport je moc. I dřív bylo dost, ale nedokázaly se využít. Ve sportu je to o dotacích a ty lidi kazí. U sportu se drží lidi, kteří žijí z dotací. Zažil jsem lidi z těch institucí, kteří jezdili na olympiády, tam dostali oblečení a to byl jejich sen. Úřednický sen. To je potřeba odbourat.

Jak?
Státní zájem by měl začínat třeba v momentě, kdy je sportovec desátý na světě, kdy si můžu stanovit cíle. Protože další důležitá věc, která tady neexistuje, je zpětná kontrola. Po roce, když někomu poskytuji peníze od státu, tak tam musí být úředník, který řekne: „Kamaráde, už nejsi desátý, ale dvacátý, tak sbohem.“ Musí být motivace: jsi pátý, tak ti ještě přidáme, abys měl podmínky. To se týká i trenérského týmu. Ta adresnost tady není.

Když jsem měl sponzory, tak jsem po každé sezoně seděl s ředitelem a musel mu to zdůvodnit. Takhle by se měl stát starat o dotační peníze. Mám pocit, že tohle není pan Hnilička schopen udělat. Vznikl další moloch, který bude žít z veřejných peněz.

Vykazují se různé programy, učíme děti tohle a támhleto, ale míjí se to účinkem. Když děti nebudou chtít sportovat, tak je od počítače nedostanete. To by bylo účelnější dát peníze třeba do hospiců. Ledecké, Záhrobského nikdo nenutil, abychom to dělali a dělali jsme to na špičkové úrovni. Představa, že všichni budou sportovat, je nesmysl. Akorát se postaví hřiště, pak přijdou developeři a zavřou to. Takové to je.

O smyslu agentury se dá skutečně dost pochybovat. Toužilo se po tom, aby bylo ministerstvo sportu a už teď je tam nafouklý aparát. Když tam někdo má 100 tisíc měsíčně, to je ministerský plat. Nezávidím to. Ale na co? Na ministerstvu bylo za mě hafo úředníků, nyní - v době digitalizace - by jich stačilo 25. Podporovat už malé děti do vrcholového sportu ze strany státu nemá smysl. To musí v začátku směrem k juniorskému věku dělat rodina. To je základ, tam se rozhoduje. Až pak musí nastoupit stát a státní zájem.

Martin Prachař Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme