Sestra se vdala v pěti letech. Bratr mi umožnil studovat, říká etiopská humanitární pracovnice
Jen asi polovina etiopských dívek dokončí základní školní docházku. Hlavně na venkově tomu brání především některé regionální tradice v čele s dětskými svatbami, obřízkami a disrespektem ze strany mužů. Svůj příběh Českému rozhlasu popsala jedna z nich, která se z venkova dostala na evropskou univerzitu a dnes zpátky ve své zemi pomáhá přes jednu z humanitárních organizací. Český rozhlas její identitu zná, ale respondentka poprosila o anonymitu.
Jak vypadalo vaše dětství a studium?
Narodila jsem se v severní Etiopii, v docela malé vesnici. Jsme zemědělská rodina, takže moje máma pracuje v domácnosti a otec je farmář. Životní styl je tam hodně odlišný od města, hlavně pokud jde o práci. Zátěž je sice velká i pro muže, ale ženy jsou přetěžované.
Narodila jsem se tam, ale později jsem odešla do Addis Abeby, hlavního města. Tam jsem studovala od osmé do dvanácté třídy a pak jsem šla na univerzitu. Následně jsem na univerzitě přednášela a po dvou letech jsem dostala stipendium na pobyt v Evropě, v Belgii, na Hasseltské univerzitě, kde jsem studovala biostatistiku. Pak jsem se vrátila zpátky na univerzitu a znovu jsem přednášela.
Sestra se vdala v pěti letech
A máte nějaké sourozence – bratry nebo sestry?
Je nás celkem devět dětí, jsem pátá v pořadí. Jako jediná dívka jsem to dotáhla někam výš. Dvě starší sestry jsou farmářky, provdaly se a mají šest dětí. Často na mě žárlí a někdy žárlím na ně, protože děti nemám. Takže to máme obráceně. A pak mladší sestra, ta ještě studuje.
Studium bylo náročné. Nevěřili mi, že dokážu dokončit univerzitu a získat dobrou pozici. Rodiče to nezajímalo. To starší bratr mě podpořil, je pro mě jako můj táta. Když mi bylo pět let, přišli k nám tři lidé, kteří chtěli, abych se za ně provdala. Na vdávání to je brzo, ale v našem regionu to tak je běžné, jedna moje sestra se vdala v pěti letech a druhá ve dvanácti.
Dva roky vlády Tálibánu: Zákazů pro afghánské ženy a dívky přibývá, nesmějí už ani do parku
Číst článek
U svatby se tak nějak očekává, že se naplní, a tohle je opravdu brzy. Jedná se opravdu o svatbu s ceremonií, nebo se ta dívka jen jakoby slíbí a provdá se pak?
Ano, byla tam ceremonie, která následuje rok po tom, co se dívka svému budoucímu manželovi slíbí. Pak žije v jeho rodině.
Může se vracet ke svojí rodině, ale je povinná žít v rodině manžela. Ženy často po tom, co jsou takhle provdané, svého muže berou jako bratra, protože s ním vlastně vyrůstají. A netýká se to jen dívek. Chlapci se žení třeba ve věku 12, 13 let.
Řekla jste, že vás podporoval bratr. Jak?
On byl prvorozený, nejstarší. A snažil se přimět rodiče, aby mě neprovdali. Táta na něj celkem dal, i když u mámy to bylo těžší, chtěla, aby to bylo podle tradic.
A do Addis Abeby mě bratr odvezl, když mi svatba hrozila znovu, bylo mi 13 či 14 let a on už žil v hlavním městě. Dotlačil mě, abych tam udělala zkoušky na střední školu, a tak mi pomohl tomu uniknout. A začala jsem tam žít s ním.
Po škole jsem začala podnikat, ale to on mě přiměl jít na univerzitu. Částečně i proto, aby rodině dokázal, že když už mě vytrhl z manželství, že to dotáhnu na univerzitu a výš. Vždycky mě zajímalo podnikání, ale poslechla jsem ho.
Práce na poli i v domácnosti
Před čím vás zachránil?
Šlo hlavně o pracovní zátěž. Kromě orání jsme my ženy a dívky doma dělaly všechno. Spolu s muži a chlapci jsme pracovaly na poli a doma jsme se pak navíc musely starat o domácnost.
Než jsem šla do školy, musela jsem nakrmit a napojit dobytek a uklidit dům. A po návratu ze školy, často ještě než jsem se mohla najíst, jsem šla na pole. S ostatními dětmi jsme proto školu často brali jako volný čas, protože jsme mohli jen sedět a učit se a nemuseli pracovat.
Někdy máme pocit, že ženská práva jsou vytesána do žuly, ale tak to není, varuje publicistka Lauder
Číst článek
Takže jsem o hodiny nechtěla přijít, protože kdybych chyběla, doma jsem neměla šanci to dohnat. Jako jedna z devíti dětí jsem neměla soukromí. Pro ženy je to těžké. Jsem myslím jediná z naší oblasti, která vystudovala univerzitu. Ostatní končily tak kolem desáté třídy. Vdaly se, přestěhovaly k manželovi a konec.
Takže podle toho, co jsem zjistil, tady školu dokončí zhruba polovina dívek.
To asi odpovídá. Ale tím to nekončí. Například když je žena manažerka, muži mají problém ji poslouchat. Takže nejen že musíme dělat svoji práci, ale navíc tvrdě bojovat, aby nás vůbec přijali.
Takže většina žen takovou odpovědnost nechce. Do toho vstupuje vládní podpora, které se říká affirmative action (pozitivní diskriminace), ženám třeba při přijímacích řízeních nebo pohovorech automaticky přidává body, aby měly vyšší šanci projít. Ale na druhou stranu muži nás pak nerespektují, protože říkají, že tam nejsme proto, že jsme si to zasloužily.
Možná proto bratr chtěl, abyste šla na univerzitu, spíš než abyste podnikala?
Myslím, že bych to zvládla, hodně jsem to chtěla dělat. Ale nakonec to bylo dobré, pamatuju si, jak na mě rodina byla hrdá, když jsem dokončila univerzitu v Evropě. Ale zároveň to pro mě bylo moc, protože jsem chtěla dělat něco jiného. Takže tam byl další tlak, přitom jediný, kdo mě celou dobu podporoval, byl bratr.
Po šesté nevycházím
Když si teď odmyslíme rodinu, s čím dalším se jako žena musíte potýkat?
Jsou to i vztahy s muži obecně. V Etiopii prostě nemůžu oslovit muže, který mě zajímá. Je to kulturní záležitost. Když ho oslovím a někdo to zjistí, budou se mu posmívat. Je to pro něj potupa. A když to žena udělá, lidi pak ukazují – koukejte, to je ta, co ho pozvala na rande.
Další jsou věci, se kterými se musí vypořádat dospívající dívky. Když jdete po ulici, kluci na vás pokřikují a docela běžně volají: „Hej, pojď sem, budeš se mnou chodit.“ A když odmítnete, tak vám klidně začnou vyhrožovat, že vám něco udělají, zabijí.
Úklid i dítě, které přijde smutné ze školy. To jsou domácí práce, co dělají ženy, tvrdí Férová domácnost
Číst článek
Jak na to reagujete?
Většinou jdete dál a předstíráte, že neslyšíte. A oni snad jednou přestanou. Ale někdy ne, někdy se vám postaví do cesty. Je to hodně otravné. A hlavně se po šesté hodině odpoledne, kdy zapadá slunce, nepohybujete venku. Třeba v Addis Abebě byl jeden muž tak otravný a vytrvalý, že jsme se radši přestěhovali. No a někdy některá tu nabídku přijme, jen aby měla pokoj.
A to se tedy týká měst, venkova ne?
To je jen ve městech. Na venkově, když do té doby nejste vdaná, tak vás třeba unesou a časem, když se rodina kvůli únosu cítí trapně, tak odsouhlasí svatbu. Ale většinou to mezi sebou řeší rodiny.
Zmínila jste, že jste přednášela na univerzitě. Kolik na takové pozici bylo žen, aspoň zhruba?
Přesné číslo nevím, ale před časem bylo na univerzitě hnutí, které požadovalo, aby na každém oddělení byla aspoň jedna žena. A pak nás tam bylo zhruba 200 z 1500 vyučujících. Na našem oddělení jsme ze šestnácti přednášejících dvě ženy.
Teď pracujete v nevlání organizaci. To je trochu specifický sektor, ale setkáváte se i tak v práci s problémy proto, že jste žena?
I tady občas nechtějí hlavně muži přijmout zadání od ženy. Na to většinou reaguju tím, že se ptám, jak ten úkol pokročil, a když žádný postup není, zadám jim další práci a tu původní pořád vyžaduju.
Znásilnění v rodině a obřízky
V muslimském světě jsem několikrát zažil, že to jsou často ženy, kdo se na nezávislou a třeba nezahalenou ženu dívají hůř než muži. Děje se něco podobného i tady?
Řekla bych, že trochu jinak. Spousta žen často radši má vedle sebe muže, který bere víc peněz. A zároveň mužům spíš vadí, když pak jejich žena vydělává víc než oni.
A pak je tu věc, že se ženy vzájemně moc nepodporují. To se snažím měnit. Třeba u mladší sestry. Máma se ji už třikrát snažila provdat. Dvakrát jsem jí řekla, ať to nedělá, a když to chtěla udělat potřetí, řekla jsem jí, že na ní zavolám policii, a přestala.
V českém zdravotnictví přibývá žen. ‚Jsou odhodlané skloubit práci i rodinu,‘ vysvětluje autorka studie
Číst článek
Bylo to proto, že jsem třeba cestou na venkov viděl, že tady běží kampaň na zastavení dětských svateb? Funguje? A je potřebná?
Myslím, že na venkově je to pořád potřeba. V mnoha místních kulturách ta tradice pořád trvá. A pak je tu problém obřízek. To se děje hlavně v etiopském Somálsku, v Afaru, jižním Omu, nakonec problém znásilnění.
V minulosti se to dělo hlavně na venkově. Ale v posledních letech znásilnění přibylo i ve městech, hlavně během koronaviru. Lidé zůstávali zavření doma a začalo se, i veřejně, mluvit o případech, kdy dívky znásilnili jejich otcové, nevlastní otcové, strýcové. Dělo se tak poté, co několik takových obětí spáchalo sebevraždu.
Takže já se teď snažím ostatní ženy podporovat, aby se proti tomu postavily, aby spolu o tom mluvily, nebyly v tom samy, aby si věřily.
